Cecílie Jílková: PŘEŽÍT JAKO CO?

Ve stavu krize se může zdát použití VŠECH účinných metod jako jediná možnost, i když to znamená potlačení lidských práv.

Od roku 1989 slavíme konec dějin, který se nedostavil. Mělo to být trvalé vítězství liberální demokracie a tržního kapitalismu, jenže místo toho přišel korporativismus, multipolární rozdělení a pandemie.

Celosvětový stav zdravotní nouze trval tři roky a přinesl největší globální recesi od Velké hospodářské krize. Vzkřísil ale také něco, co jsme v celém civilizovaném světě měli už dávno za mrtvé: podporu centrálně řízeného systému dekonstrukce lidských práv. Útlak ve jménu solidarity, cenzuru, diskriminaci, šikanu a podněcování nenávisti ve jménu altruismu a ochrany zdraví.

Večírek skončil

Že bude návrat do minulosti součástí evolučního pohybu vpřed, je především pro evropské postkomunistické země stěží přijatelné. Ne že bychom si neuměli představit reálnou totalitu, vždyť jsme se z ní vymanili teprve nedávno. Ale právě proto.

„Opravdu jsme sklouzli zpět tak rychle?” ptáme se sami sebe jako ráno po večírku, který se vymknul kontrole. Je to příliš ostudné, než aby si to především část naší liberálně demokratické inteligence dokázala připustit.

Stejně tak si naše stárnoucí porevoluční šlechta po pětatřiceti letech kumpánského kapitalismu, v němž vybraní podnikatelé bohatnou díky svým vazbám na politiky, odmítá připustit, že její vliv, uplatňovaný skrze pozvolna, avšak nezvratně umírající tradiční média, mizí.

Copak nevíte, že nelze vládnout bez kontroly veřejného mínění? Veřejné mínění se však už neopírá o centralizované zdroje informací. A nejen to. Samotné informace se už neopírají o jednotná fakta. Dochází k masovému prozření, že realita je nezjednodušitelná složitost, že objektivní pravdu lze vykládat z mnoha různých perspektiv a zkrátka, že „všechno“ je alespoň trochu - a někdy i hodně - „jinak“.

Nástroje kontroly informací, a tedy veřejného mínění, se díky internetu a sociálním sítím nezadržitelně demokratizují. Jinými slovy každý si najednou může psát a říkat, co chce, protože nad ním nesedí redaktor, aby mu to škrtnul.

Čas na Orwella

A tak znovu vstupuje na scénu otáčivého jeviště dějin Cenzor, protože kde není možné prosazovat své propagandou, je nutné působit silou. Cenzor se rozcvičil v zákulisí již během pandemie a nyní upevňuje své postavení na otevřené scéně pomocí nových legislativ a technologií. Spolu s postavou Cenzora přichází i Velký bratr v podobě dvousměrných kapesních zařízení, která denně sledujeme a ony nás také sledují.

Sledovací ideologie je prosazována na různých kontinentech různě. Někde nařízením, jinde přesvědčivostí spotřebního kapitalismu. Stejně jako covid, i tato nákaza má svůj původ v Číně, odkud se v podobě různých mutací dostává přes Indii a Rusko až do Evropy a Spojených států.

To, co zná svobodný Evropan pod dystopickým názvem „sociální kredit“, je reálným potenciálem pokrokových digitálních identit, jaké vidíme postupně zavádět v dalších částech planety.

Tímto způsobem moc sebe sama chrání před útokem dělnické třídy, kterou nelze nikdy dlouhodobě uplatit. Všechny další stupně pyramidy moci můžete korumpovat, ale nikdo nemá dost peněz na trvalé podplacení dělnické třídy.

Čas na Huxleyho

Není-li možné si dělnickou třídu už navždy koupit, je nutné ji zotročit. A tak přichází na jeviště nový Sociální člověk. Člověk, jehož soukromí je kompletně veřejné a který je součástí plně zbyrokratizované společnosti. Protože vše, co tento člověk dělá a žije, je evidováno, uchováno, měřeno a hodnoceno státním aparátem. Ano, digitální identity v provedení, jaké nám aktuální režim předkládá, nezajišťují soukromí.

Že by návrat do otroctví v okovech hybridního kapitalismu dohledu mohl mít v demokracii úspěch, se především liberálním demokratům stále ještě střízlivějícím po pandemickém večírku může zdát nemožné. Po pětatřiceti letech v demokracii vypadají civilizace, které trvaly až čtyři tisíce let a stály na otroctví, příliš vzdálené a zastaralé.

Jak píše George Orwell: „Když pomyslím na starověk, jímá mne hrůza z toho, že ony stovky milionů otroků, na jejichž bedrech spočívala generace za generací civilizace, po sobě nezanechaly vůbec žádné záznamy. Neznáme ani jejich jména. Kolik jmen otroků z celé historie Řeků a Římanů znáte?“

A protože je to tak vzdálené a ještě jsme nebyli schopni přijmout ani zodpovědnost za zločiny proti lidským právům během pandemie, mlčíme a necháváme tuto budoucnost dohledového kapitalismu přicházet.

Čas vystřízlivět

Poučení, které by si svět měl vzít z pandemie, je varovné. Opuštění lety prověřených standardů WHO pro řešení epidemií ve prospěch plošného útlaku celé společnosti a obohacení farma průmyslu. Globální konformismus, deklarování falešné cti a rozmach cenzurně-průmyslového komplexu. Propaganda a zamlčování. Seznamy „nepřátel státu“. Karanténní tábory. Jak snadno lidé u moci zvlčí, mají-li podporu vystrašené masy.

Hlavním žalobcem i obžalovaným v tomto procesu je ale sama demokracie, jejíž hlavní náplní mělo být bránit spravedlnost, hledat vědeckým způsobem a pomocí svobodné diskuse pravdu a ctít hodnotu každého lidského tvora.

Všechny země musí někdy učinit závažná rozhodnutí. Ve stavu krize, například během epidemie nebo války, se tato rozhodnutí obhajují před veřejným míněním lépe, i když jsou třeba překročením Rubikonu, protože znamenají potlačení lidských práv a demokracie. Tehdy se může zdát použití VŠECH účinných metod jako jediná možnost, jak krizi přežít. Jenže otázka zní: Přežít jako co?

---

Čtěte také:

---