0:00
/
0:00
Transcript

Joel Salatin: Návratnost investice do samoty

Samota spojená se strategickým sebevzděláváním poráží závislost na sociálních sítích.

Překlad původního článku ze serveru Brownstone Institute

V kultovním románu Brave New World od Aldouse Huxleyho je jedním z opakujících se témat touha a povinnost nikdy nebýt sám. Celý život je vyplněn prací v předem určeném povolání a zábavou ve velkých skupinách. Hlavní hrdina, Divoch, nakonec zamíří ke starému majáku a oběsí se za přítomnosti davu, který se na něho přišel podívat.

Ačkoli v naší kultuře nemáme chovná centra a továrny na vývoj embryí, zdá se, že postupně přijímáme koncept „nikdy nebýt sám“. Sociální sítě a nekonečné prohlížení TikToku vytlačují tiché rozjímání a mnoho výhod samoty. Téměř všechny strategické programy orientované na zlepšení sebevědomí zahrnují fázi meditace o samotě, přemýšlení a objevování sebe sama. Tiché rozjímání nejen stimuluje inovace, ale také nám pomáhá poznat, kým jsme v kontextu našich vztahů.

Jako farmář na plný úvazek trávím mnoho hodin o samotě a tento čas považuji za obzvláště přínosný. Odpojení se od uspěchaného, hektického a frenetického života přináší uzdravení a pokrok na mnoha úrovních. Ale jedno období v mém životě speciálně ovlivnilo vše, co následovalo.

Doma jsem vyrůstal s časopisy The Freeman (ekonomie) a Organic Gardening and Farming (zemědělství). Automaticky jsem preferoval kompost před chemií, nicméně skutečná duchovní konverze u mě nastala, když mi bylo 24 let.

Tatínek byl účetní; maminka byla učitelka. To nám během mého dospívání pomáhalo splácet hypotéku na dům - krásnou usedlost a současně experimentální platformu, kde jsme mohli zkoušet přenosnou infrastrukturu, kompostování a chov dobytka na pastvinách. Naše rodina se farmářstvím tedy neživila, ale vždy o tom snila. Už jako teenager jsem začal o této budoucnosti snít a plánovat si ji.

Díky talentu pro psaní a komunikaci jsem získal víkendovou práci jako recepční v našich místních novinách, kde jsem psal nekrology, krimi zprávy a další drobnůstky. Miloval jsem to. Pak přišla aféra Watergate a Nixonův pád, a já se rozhodl, že si také najdu svého insidera, následně svrhnu dalšího prezidenta svým investigativním bestsellerem a důchod strávím na farmě.

Novináři v redakci mě měli rádi, líbila se jim má práce a nabídli mi práci reportéra, až si dodělám vysokou školu. Měl jsem tedy možnost zůstat po promoci doma na farmě a současně pokračovat v novinách na částečný úvazek. A přesně to jsem udělal, promoval jsem na jaře 1979 a vrátil se do redakce. Jak jsem miloval redakci! Ale farmu jsem miloval víc a žil jsem mezi oběma světy.

Z pěti reportérů v redakci jsem byl jediný s alespoň minimálním zájmem o zemědělství. K mé radosti jsem tedy dostal všechna témata související se zemědělstvím. S Teresou jsme se vzali v roce 1980, upravili si podkroví statku jako byt - říkali jsme mu náš penthouse - a začali zuřivě šetřit. Pěstovali jsme si všechno jídlo, topili vlastním dřevem, jezdili autem za 50 dolarů, neměli televizi, nikdy jsme nejedli venku, nikdy jsme nejezdili na dovolenou a ušetřili jsme tak polovinu mé výplaty.

Na podzim roku 1981 se v našem okrese odehrála velká událost související se zemědělstvím. Společnost na zpracování černých ořechů z Missouri se rozhodla expandovat do západní Virginie, kde roste mnoho černých ořechů. Potřebovali více ořechů ke zpracování a v našem regionu jich bylo dostatek.

Místní farmářský obchod Southern States Cooperative souhlasil, že pro společnost zřídí nákupní stanici, a našel dva místní chlapce, kteří ji budou provozovat o sobotách od 1. října do konce listopadu. Po týdnu od zahájení nového podniku jsem udělal rozhovor s chlapci a vedoucím obchodu a napsal článek o tomto novém způsobu, jak si farmáři mohou přivydělat k příjmům ze své hlavní činnosti.

Jedním z největších problémů byly slupky. Chlapci provozovali loupací stroj na parkovišti a museli nějak likvidovat všechny slupky, které tvoří 2/3 objemu spadlého ořechu. Věděl jsem, že pod ořechovými stromy vždy dobře roste tráva, tak jsme s tátou přijeli s nákladním autem a odvezli domů tolik slupek, kolik se vešlo – jako ekologičtí farmáři jsme vždy hledali levné zdroje organického materiálu pro hnojivo.

Výkupna se stala místní senzací a současně dopravní kalamitou v té čtvrti, protože auta se tam štosovala do téměř půl kilometru dlouhých kolon a blokovala křižovatky. Pro farmářský obchod to bylo požehnání i prokletí, protože to přilákalo spoustu lidí, ale taky to zablokovalo parkoviště. Při rešerši pro článek jsem zjistil, kolik to vydělává, a vedoucí obchodu mi jasně řekl, že příští rok budou muset mít otevřeno šest dní v týdnu, aby se ulevilo dopravě.

Udělal jsem rychlý výpočet a uvědomil si, že prací pro sběrné místo bych mohl vydělat za dva měsíce 20 000 dolarů. Navíc jsem mohl vydělat i na hnojivu ze skořápek. Byla to moje šance opustit noviny a věnovat se na plný úvazek farmě. Během následujícího roku jsme s tátou tajně vypracovali můj plán odchodu. 10. září 1982 jsem podal dvoutýdenní výpověď v novinách a 24. září jsem odešel z kanceláře jako vysněný farmář na plný úvazek. (Teresa a já jsme si našetřili rezervu, která nám měla umožnit přežít jeden rok bez platu, pokud by se věci nevyvinuly dle plánu.)

No, nevyvinulo se to dle plánu. Nikdo mi totiž během rozhovorů ve sběrně ořechů neřekl, že taková rekordní úroda jako v roce 1981 se vyskytuje jen jednou za sedm let. Ve své naivitě jsem si myslel, že ořechy jsou prostě ořechy a že příští rok bude podobný. Další věc, kterou mi nikdo neřekl, bylo, že po rekordním roce následují dva roky s mimořádně nízkou produkcí, protože stromy obnovují své energetické zásoby.

Místo toho, abych vydělával 20 000 dolarů, seděl jsem dva měsíce ve farmářském obchodě za mizerných 2 000 dolarů. Musel jsem tam být pro případ, že by někdo přivezl náklad vlašských ořechů, denně ale přišlo jen pár lidí a najednou jsem měl spoustu času, abych si našel pohodlné místo mezi měkkými pytli s krmivem... a četl.

A četl. A četl. Bylo to dlouho předtím, než přišel internet. Měli jsme poštovní schránku a telefon. Média byla stále v tištěné podobě. Co jsem tedy dělal? Během této dobrovolné dvouměsíční samoty jsem četl klasická díla o ekologickém zemědělství. 1200stránkovou Complete Book of Composting. Vědecký Acres USA Primer. Knihu o komunikaci hmyzu Tuning Into Nature. Wendell Berryho ikonickou knihu The Unsettling of America. Všechny knihy Louise Bromfielda: Malabar Farm; Out of the Earth; Pleasant Valley. D. Howard Doaneho klasickou knihu o přímém marketingu a přidané hodnotě: Vertical Farm Diversification.

Den za dnem jsem hltal základy ekologického myšlení v zemědělství. Staly se dvě věci. Zaprvé, napil jsem se z Kool-Aid. Jinými slovy, úplně jsem tomu propadl. Osvojil jsem si praxi a filozofii ekologického zemědělství; nebo možná si ona osvojila mě. Ale byl jsem zcela obrácen na víru; přišel jsem k oltáři a vstoupil svatým křtem do tohoto úžasného světa.

Za druhé, získal jsem dostatek znalostí, abych mohl jasně a sebevědomě obhajovat a propagovat paradigma potravin a zemědělství bez chemikálií. I dnes se v mnoha mých textech a projevech opakují fráze a pojmy, které jsem objevil během toho dvouměsíčního čtecího maratonu. Není pochyb o tom, že ty dva měsíce ze mě udělaly oddaného stoupence, kterým jsem dnes, ale také mě vybavily k tomu, abych se stal předním mluvčím tohoto hnutí. A nakonec abych sám napsal 16 knih (k dnešnímu dni).

Chyběl mi příjem? Ano, zoufale. Ale měl jsem něco mnohem cennějšího – informace a sebevědomí. Od té doby to využívám každý den. Naštěstí jsme díky mé ženě, která je ještě skromnější než já, a mé vlastní sebevědomé tvrdohlavosti a vytrvalosti překonali finanční potíže a přežili... jen tak tak. Po třech letech jsme si oddechli. Mohli jsme dýchat a uvědomili jsme si, že to na farmě zvládneme.

Zajímalo by mě, jakým osobním rozvojem by mohli projít mladí dospělí a dokonce i teenageři, pokud by byli o samotě, četli klasiky a rozjímali. Jen přemýšleli. Jen zástupně šli na dobrodružství mistrů. Jsem vděčný každý den za ty dva měsíce. Nikdy na ně nezapomenu ani jich nebudu litovat. Samota spojená se strategickým sebevzděláváním kdykoli během dne poráží TikTok a závislost na sociálních sítích. Vřele doporučuji jako nejlepší návratnost investice.


Joel Salatin je americký farmář, lektor a autor. Salatin chová dobytek na své farmě Polyface Farm ve Swoope ve Virginii v údolí Shenandoah. Maso z farmy se prodává přímým marketingem spotřebitelům a restauracím.


Thanks for reading Reportéři on-line! This post is public so feel free to share it.

Share