Otec mé babičky Mahuleny Přemysl Micka (nar. roku 1900 v Praze na Žižkově) založil a řídil první českou školu v obci Střítež u polských hranic, kde se část obyvatel hlásila k polské národnosti. Důvodem, proč řídil školu v takovém zapadákově, bylo to, že neustále psal vyšším školským instancím takzvané stížnostní a zlepšovací přípisy, za což mu ony instance na oplátku přidělovaly ty nejzapadlejší školy. V románu Přestřelka autora Jana Procházky se můžeme dočíst, že „postupem Mickovy kariéry se jeho rodina dostala do krajin tak ztracených, že tam o vynálezu železné dráhy a rozpadu Rakouska-Uherska věděli místní jen z doslechu.“
30. září 1938 se škola ve Stříteži stala bohužel terčem nenávistného nočního útoku a Mickova rodina se musela evakuovat. Na korbě náklaďáku si z celého majetku Mickovi tehdy odvezli jen oblečení a knihy.
Náhradní domov rodina našla v Třebětíně, což je předměstí Letovic u Brna. Přemysl zde opět řídil školu a vedl letní zotavovnu pro chudé brněnské děti. Současně ale pracoval v odboji. Po zatčení Gestapem byl vězněn v Kaunicových kolejích, kde později na následky mučení při výslechu i zemřel. Příčinu smrti zapsala brněnská matrika jako plicní TBC „ve vysokém stupni“, srdeční slabost.
V té době bylo jeho dceři, mojí babičce Mahuleně, třináct let. Po vzoru svého táty se chtěla stát učitelkou a byla později přijata do Učitelského ústavu v Olomouci, kde se nakonec poznala s jedním ivančickým klukem, nějakým Janem Procházkou.
Tento Jan Procházka, otec mé matky, o dětství své ženy později napsal část slavného románu, který jsem zde citovala a kde postavu učitelovy dcery pojmenoval Arnoštka…
Pat a Patašon se pohybovali ve škole skoro ostýchavě, dobráckým výrazem se omlouvali mamince, která byla vyděšená, stála u stěny, vzlykala, pořád říkala, že tatínek nic neudělal.
Ano, říkali německo-česky. Samozřejmě.
Nepřevraceli skříně, nevysypávali šuplata na podlaze, ptali se už asi popáté, kde má tatínek fotoaparát.
Všech se ptali: Přemka, Zdeňka, Arnoštky.
Všichni v ě d ě l i, že nemá, neměl NIKDY ŽÁDNÝ fotoaparát.
Vzali z Arnoštčiny postele pokrývku, měla tmavý vzor kostek a trojúhelníků.
Ale tohle je vaše pokrývka, že?
Maminka mlčela.
Otec polkl.
Vytáhli fotografie, byli to ti dva, které otec fotografoval u zdi ve dvoře, za jejich hlavy napnul právě tu deku, aby portréty na nepravou legitimaci vypadaly věrohodně.
(Ti dva se jmenovali Vladimír a Franta, několik měsíců se schovávali ve stodole v Nýrově, chtěli přejít hranice ještě v listopadu, než napadne sníh.)
Pat držel přikrývku, měl dlouhé tělo, dlouhé ruce, dlouhý krk, smutný obličej, knír zplihlý dolů. Přisedl do podřepu, Arnoštka měla jeho tvář několik centimetrů před sebou, viděla všechny jeho velké póry, zelené oči plovoucí ve vodním skle.
Je to vaše deka? zeptal se Arnoštky.
Ne, řekla bez rozmýšlení. Otec říkal, aby na všechno říkali ne. Zakroutila hlavou. Není.
Dlouhý Němec ji pohladil po tváři.
Gut, řekl. Gut.
A zasmál se. Trochu tesklivě.
Patašon měl obličej jako veliké rajské jablko, špulil a zevnitř nafukoval tváře i nosní dírky, vydával směšný pisklavý zvuk, říkal: Šécko tóprý, v poržátku, ja?
Pak řekl otci, aby si vzal plášť a klobouk, že mají čas, aby stihli autobus.
Naivně si přála, aby jim ujel.
Otec všem dával v kuchyni obličejem znamení, aby někoho nenapadlo začít plakat. (PŘED NĚMCI SE ČECH NEPONIŽUJE.)
Plášť si asi pět minut oblékal naruby, klobouk mu několikrát upadl, zase ho kartáčoval. Když mu maminka podávala kartáč, chytil ji na vteřinu za konečky prstů.
Na půl úst se pak se všemi loučil.
Přemkovi: Pomáhat mamince, rozumíš?
Ano, tati.
Zdeňkovi: Ne abys maminku zlobil, když tady nebudu.
Ne, tati.
Arnoštce dá pusu, několik vteřin ji drží kolem krku. Pohladí ji po vlasech. Když bude máma smutná, rozveselíš ji za mě, ano? Vymyslíš si něco, ano?
Arnoštka mu šeptá: Utečeš jim, tati?
Mrkne na ni: znamená to ano.
Uklidní ji to: Tatínek dokáže všechno na světě.
Otec mamince: Zasměj se, sokolko, přece mě nebudete vyprovázet pláčem.
Maminka se pokouší usmívat.
Pat a Patašon odejdou do síně, nechávají je minutu o samotě. NEBUDETE PLAKAT, ANI KDYŽ ODEJDU, ČESTNÝ SLOVO, ANO?
Rozhlédl se po kuchyni, po všech stěnách: pak když už šel chodbou, rozhlížel se po obrazech, které zavěšoval, po všem, co v té škole patřilo k jejich životu.
Arnoštko, řekl jí ještě. Máš na starosti moje kruhy.
Podzimním dnem vlálo bledničkové slunko, nad komíny vesnice plul klín husí, jak je vždycky maloval Mikoláš Aleš. Nikdo nevyšel na ulici, obec umřela, sedláci měli oči na škvírách vrat, za tmavými okénky stodol, mezi hrnci muškátů v oknech. Byli zde příliš krátkou dobu, než aby k nim mohla mít obec vztah. Svatá trojice: pole, dobytek, les. Existovaly tam rodiny, které spolu nepromluvily sto let. Všichni všechno vědí, nikdo o druhém nic dobrého neřekne. Ze všech vsí, kde žili, v T. byly nejvyšší ploty, nejmasívnější zdi, nejvíc trhavých psů.
Otec ušel pět kroků a obrátil se.
Pat a Patašon se zastavili. Šli po jeho pravici a levici, Arnoštka stála s maminkou a bratry na prahu školy.
V klobouku, který otec nikdy nenosil, vypadal najednou nezvykle, jako by se už vzdaloval.
Bylo u nás hezky, řekl. Moc hezky.
Tati, vykřikla. Tati! Tatínku!
Maminka ji držela. Vtáhla ji dovnitř, zavřela dveře, ale Arnoštka se vyškubla, utíkala ven, u zdi stálo kolo, otevřela si branku do zahrady; než ji mohli chytit, už fičela s kopce, poskakovala nad štanglí, kličkovala mezi chalupy, aby gestapáky nepředjížděla. Nadjela si kolem několika statků, projela úzkou dírou mezi dvěma štíty, spustila nohy na zem. Viděla je teď zpředu, přicházeli směrem k ní, ale šli nikoliv podél domů, nýbrž středem návsi, úplným tichem. Neozval se ani pes, ani kůň, ani člověk.
Další děj knihy byl darem autora holčičce, kterou si vzal za ženu a která potřebovala zacelit rány po ztrátě otce. Ve skutečnosti Arnoštka nevymohla svým dramatickým pádem z kola odklad odvedení gestapem o den, to už byla jen knižní verze příběhu.
Jak dopadl nakonec autor knihy sám, víme. Po názorovém rozchodu s hlavním politickým proudem i prezidentem Antonínem Novotným v roce 1967 se Procházka podílel na vzniku reformního křídla KSČ. Současně své názory sdílel i z pozice místopředsedy Svazu československých spisovatelů.
Od začátku období normalizace byla jeho tvorba z politických důvodů zakázána a filmy, které byly podle jeho scénářů natočeny, neobsahovaly v titulcích jeho jméno (např. Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci).
Jan Procházka zemřel v pouhých 42 letech krátce po štvavé kampani v Československé televizi a v novinách Rudé právo. Během kampaně se na podporu Procházky veřejně vyjadřoval jeho současník, spisovatel Ludvík Vaculík. Později nesl také rakev Jana Procházky během pohřbu, který ostře sledovala StB, a proto na něj dorazili jen nejodvážnější z umělců.
Ze tří důležitých a významných otců naší rodiny poklidně dožil a zemřel doma v posteli pouze ten poslední, ten můj. Zanechal po sobě pět dětí u dvou žen, z toho čtyři syny. Dcera byla v jeho životě překvapivou zkušeností.
Dcera není syn. Tato moje první dcera, a poslední, je pro mne nové setkání s duší, duchem, jazykem a myšlením... Vlastně se nedovedu úplně vyrovnat s tím, že je to ženské stvoření: je to kluk, ale v podobě holky. Tedy se v ní poznávám, ale zároveň se divím rozdílu.
Otcovství automaticky nevzniká početím a otce z muže nedělá pouhé plození dětí. Otcem se muž stává až svým postojem k výchově a péči. „Celé večery počítá a kontroluje ta svoje kuřátka, jestli jsou všechna v pořádku,“ řekla mi kdysi tátova žena, aby vysvětlila ty občasné, velice stručné a krátké telefonáty. Ale já už jsem všechno podstatné a důležité o tátovi napsala do knihy.
Protože je dnes třetí neděle v červnu, tento text věnuji všem otcům. Buďte na své děti hodní, ale ne příliš, protože neexistenci hranic vnímá malé dítě jako nedostatek péče, a tedy lásky. Ale když ty hranice nastavujete, nezapomeňte, že bitím se dítě jen velmi málo učí. Neopodstatněné bití naopak jeho duševní vývoj zastaví a dětskou osobnost uvězní v sebeobranné schránce, odkud se na světlo bude muset prodrat později pracně a možná bolestivě. Ke všem dětem přistupujte jako k sobě rovným. My nejsme lepší než oni, jen starší. Úkolem je předat bezbolestně, co jsme si my už odboleli.
Ke všem ženám pak přistupujte s vědomím, že každá z nich je něčí dcera. Nechovejte se k žádné z nich tak, jak byste nechtěli, aby se jiný muž choval k vaší vlastní holčičce. Svou vlastní dceru pak vychovávejte v první řadě jako lidskou bytost a až v druhé řadě jako budoucí ženu. Vyvarujte se chování, které by ji už předem naučilo považovat muže za potenciální predátory či nepřátele. Některé zkušenosti by se neměly přenášet z rodičů na děti, protože vždycky je tu šance, že cesta vašeho dítěte na rozdíl od té vaší nepovede skrz absolvování každé kruté životní lekce.
Všechno, co se děje našim dětem; čím se stávají, je a musí být naše vina. Kdo je má na svědomí? Kdo jim vytváří prostředí pro formování duše? Kdo jim dokáže ublížit nejvíc? Čím dřív to přijmeme, tím budou děti zdravější. Odvaha k tomu vlastnímu rozsudku by měla být součástí evoluce, schopnost odpouštět si ty omyly a selhání rovněž. Neustále všichni děláme, co můžeme a co je z hlediska univerzálního řádu světa příhodné.
Související:
Otec Bůh a matka Láska
Cecílie Jílková, dcera dvou disidentů, popisuje dětství za časů totality a dospívání v letech po sametové revoluci. Líčí komplikovaný vztah k svéráznému otci, který měl dvě různé rodiny, dva domovy a…