Cecílie Jílková, dcera dvou disidentů, popisuje dětství za časů totality a dospívání v letech po sametové revoluci. Líčí komplikovaný vztah k svéráznému otci, který měl dvě různé rodiny, dva domovy a dvoje potomstvo.
Kniha, jež měla být původně prostým vyprávěním o divokém mládí, se čtenáři nečekaně rozvíjí v napínavý příběh toho, co nás utváří, co stojí na počátku i na konci: rodičovství, partnerské vztahy, přátelství a také vztah člověka samého k sobě.
Vyprávění o věčném hledání lásky a touze po sebe-uzdravení se odehrává v kulisách znovu se rodící svobodné společnosti poháněné nesmrtelnými ideály, ale také křehkými iluzemi. Poskytuje náhled pod slupku rozvoje nejrůznějších závislostí, rozkrývá jejich kořeny a nabízí rady, poučení a motivaci skrze vlastní otevřeně popsanou zkušenost.
Kniha obsahuje 74 archivních fotografií z období Charty 77 a devadesátých let.
Ukázka z knihy Otec Bůh a matka Láska
Věděla jsem, že co se píše v novinách a říká v televizi, nikdy není pravda. Oblíbená tátova večerní kratochvíle byla sedět na židli metr a půl od televizoru, sledovat zpravodajství a z plných plic řvát do obrazovky: „Lžeš! Lžete!“ Ta nedůvěra ve mně vydržela dodnes, stejně jako odpor k politice, protože kromě politiky se u nás doma dennodenně nic jiného nerozebíralo. Pokud si mám vybavit nejstarší vzpomínku na rodiče, je to scéna ze starého bytu na Lhotce. Sedím v obýváku na tlustém medovém koberci a koukám na černobílou televizi. Přes zavřené dveře slyším z kuchyně vášnivou debatu o politice. To je celá moje nejstarší vzpomínka na rodiče.
Dost často jsem měla pocit, že politika je u nás doma to nejdůležitější, a protože jsem se nemohla do debat zapojit ani jim zabránit, vyvinul se u mě sebeobranný reflex přestat vnímat ruchy zvenčí a ponořit se do vlastních myšlenek. Ten reflex mi zůstal a pravděpodobně přispěl i k tomu, že se dnes bez problémů soustředím na psaní, i když soused zrovna přivrtává knihovnu ke zdi, probíhá blokové čištění ulic, vybuchují ohňostroje, nebo se mě dokonce někdo na něco zrovna ptá. Možná je to nějaký druh mentální retardace, ale mně se skvěle hodí.
Politice jsem začala věnovat znovu větší pozornost až v době, kdy se vrátily totalitní manýry v podobě unijní kontroly sociálních sítí a pokusů odstranit soukromí chráněné kryptografií. Moc má totiž své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. A podle Vaculíka na těchto vnitřních zákonech nemůže nic změnit ani osoba u moci, ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci. Už před pěti stoletími se psalo, že je řízení společnosti neustále předáváno z rukou jedné skupiny kriminálníků do rukou další skupiny kriminálníků, a to tak rychle, jak se střídají vlády. A bude se to dít a psát stále dokola, stejně jako si bude člověk stále dokola hledat zkratky ke štěstí. I to, do jaké míry je část světa poznamenána závislostmi, je důsledkem nepoučeného hledání zkratek i poučeného cynismu nad tím nekonečným ustupováním spravedlnosti před neslušností. „Pokud neexistuje nic čistého a neposkvrněného, za čím máme jít?“ Pořád dokola za tou čistotou a neposkvrněností.
V této lesnaté míse hor sbírala se voda pro studny v dědině, a on ji pil. Travami vzlínala do kravských vemen. Formovala se v ovoci, a on ho jedl. Tady je ložisko hmoty, z níž pocházejí atomy, které se shlukly v jeho tělo. Ejhle, proč tudy tolikrát obcházely a chodily, naposledy chůzí osudovou a těžkou, jako je chůze slona táhnoucího ke hřbitovu slonů! A jak si mám já najít vysvětlení, že tudy pořád musím chodit, bez vynechání, a když některý rok vynechám, že je mi až zle? Co nadělám proti sobě?
Uvědomuju si, že na ledacos jsem se už lidí ptal, ale jedna otázka mi ještě napadla: „Odkud vy vlastně pocházíte svými atomy?“
A oni budou hledat, až najdou překladiště vagonů, dalších zpráv o sobě nebudou mít. Protože brambory pro jejich duši mohly přijet z Vysočiny, fosfor na kostičky od nějakého moře. Celí jsou z dodaných surovin místo z nějakého údolí. Hrůza, vždyť čeho se v nich můžu dovolat? Ani se neptám, ale jistěže milují svá překladiště nákladů a rodné haldy škváry. A protože ty se mění, ba je dokonce záhodno je měnit, přijali tito lidé princip změny a katastroficky jej přenášejí na hory a doliny, což je nedorozumění až k vraždě. Ztrácím jistotu, že toužím po domluvě s nimi. Není domluvy se syntetickými lidmi.
(Ludvík Vaculík: Sekyra)
A přestože máme třeba už tři generace pocit, že všechno se donekonečna zhoršuje, stejný pocit zhoršování „až navždy“ měly všechny generace předtím. Je to nekonečný Shepardův tón, vytvářející iluzi neustálého klesání, ačkoli se nakonec nedostává níž. A proto stále nedošlo na nejhorší, protože zatímco se něco stále donekonečna zhoršuje, někde vedle toho se už dlouho nenápadně stále zlepšuje zase něco dobrého, protože každé zhoršení dává inspiraci k vývoji nějakého zlepšení. Zlepšení většinou probíhá mimo centrum moci a takzvaně antisystémově, ovšem ve skutečnosti je právě v „odstředění“ ten nejvyšší systém. Skrze jednotlivé buňky centrální moci neodolatelně protéká spontánní řád.
Kniha Otec Bůh a matka Láska vychází 29. listopadu v nakladatelství SPM Media.
