Stav připravenosti na pandemii, WHO a odchod USA
WHO nebo Fauci nejsou jádrem problému. Tím je průmyslový komplex vybudovaný kolem falšování rizik pandemie. Vyřeší to vystoupení USA z WHO?
Překlad původního článku autorské skupiny REPPARE
Problém s prodáváním problému
Průmyslová odvětví usilující o investice potřebují „pitch“ (prezentaci, pozn. překl.), aby přesvědčila potenciální investory. Mezinárodní veřejné zdravotnictví dává pandemiím prioritu jako „existenční hrozbě“ pro lidstvo. Navzdory analýzám, které ukazují, že taková tvrzení jsou nedostatečně doložená a nafouknutá, agenda pandemické připravenosti nadále dominuje slovníku globálního zdravotnictví a jeho financování.
Ačkoli pandemie měly v historii značný dopad, od španělské chřipky v letech 1918-19 nedošlo k přirozené pandemii, která by byla natolik rozsáhlá, že by způsobila výrazné a akutní zkrácení průměrné délky života. Epidemie Covid-19 a reakce na ni vedly v letech 2020-2021 k celkovému zkrácení očekávané délky života o 1,6 roku a je pravděpodobné, že vznikla z jiného než přírodního zdroje.
Přesto vnímaná potřeba vyvolat v očích veřejnosti zvýšený strach z pandemií přiměla modeláře k použití pochybných metodik s cílem prokázat zvýšené riziko. Jednou z takových metod bylo zahrnutí dávných událostí (např. středověké černé smrti a španělské chřipky) z doby před moderní medicínou. Tímto způsobem a zprůměrováním úmrtnosti v čase je možné vytvořit odhady „současné“ vysoké „průměrné“ úmrtnosti.
Ačkoli použití takových údajů může vést k odhadům až 2,5 milionu úmrtí ročně, výsledky jsou zavádějící. Je tomu tak proto, že tato metoda ignoruje pokrok v oblasti hygieny, sanitace a medicíny. Pokud jde o četnost výskytu epidemií, nedávné zprávy propagující pandemickou agendu rovněž ignorují vývoj technologií, které umožňují odlišit malé epidemie od ohnisek onemocnění.
Ignorování těchto matoucích faktorů pomáhá vzbuzovat strach, který zvyšuje pozornost a motivuje k investicím. Vhodná kontextualizace epidemií, jako je středověký mor, tak vykresluje zcela jiný obraz. Konkrétně se zdá, že úmrtnost způsobená epidemiemi v průměru dlouhodobě klesá, což odpovídá tomu, co bychom očekávali od technologického, sociálního a lékařského pokroku, a empiricky to odpovídá trendům v infekčních chorobách obecněji.
Náklady na reakci na pandemie však rychle rostou, přičemž celkový dopad Covid-19 se odhaduje na 9 bilionů dolarů, přestože postihuje převážně dospělé osoby v poproduktivním věku. Na základě předpokladů o riziku, které neodpovídají historickým trendům, nedostatečně podložených předpokladů o účinnosti protiopatření a vysokých nákladů na tato protiopatření použitá během Covid-19, se mezinárodní agentury zasazují o zásadní přesměrování zdrojů na snížení pandemického rizika. Tato čísla jsou vysoká a nepostrádají značné náklady obětované příležitosti.
Přestože projekt REPPARE Univerzity v Leedsu poukázal na nedostatek důkazů na podporu tvrzení o zvyšujícím se pandemickém riziku a odhalil nadsazené odhady týkající se související návratnosti investic, snaha investovat a v některých případech přesměrovat stále více zdrojů do této oblasti pokračuje.
Zde stručně diskutujeme o našem přetrvávajícím znepokojení nad směřováním mezinárodního veřejného zdraví, které vyžaduje naléhavou a upřímnou debatu, a zamýšlíme se nad tím, jak může tuto debatu ovlivnit změna administrativy ve Spojených státech (USA) a jejich okamžitý krok k opuštění Světové zdravotnické organizace (WHO). Sektor veřejného zdraví a jeho vznikající pandemicko-průmyslový komplex možná již ze své podstaty nebude schopen takovou interní debatu vést. Vzhledem ke snížení zahraniční rozvojové pomoci (ODA) a z toho vyplývajícím mezinárodním a národním hospodářským problémům však existuje akutní příležitost a nutnost smysluplnější a racionálnější debaty o budoucnosti WHO.
Přehodnocení odolnosti vůči pandemiím
Ačkoli jsou celosvětové epidemie závažných onemocnění v posledních staletích historicky vzácné a snižují počet lidských obětí, pandemie - definované jako neobvyklý nárůst onemocnění zahrnující mnoho zemí a s jasně definovaným původcem - se budou vyskytovat i nadále. Většina nových patogenů způsobuje mírná onemocnění, jako jsou lehké příznaky horních cest dýchacích (běžná nachlazení), a nevyžaduje žádnou specifickou reakci.
Snížení náchylnosti k závažným následkům prostřednictvím zlepšení výživy a metabolického zdraví sníží náchylnost obecně a zároveň sníží riziko endemických infekčních onemocnění a sníží zátěž nepřenosnými nemocemi. Zlepšení hygienických podmínek povede k témuž, zejména ke snížení rizika nemocí šířených fekálně-orální cestou.
Takové zlepšení celkového zdraví a životních podmínek je hlavní hnací silou prodloužení střední délky života v bohatších zemích a v minulých desetiletích bylo hlavním cílem mezinárodního veřejného zdraví. Tyto reakce na budování odolnosti lidí a komunit vůči zdravotním rizikům (všeho druhu) by neměly být odsouvány na vedlejší kolej.
Stejně tak posílení primární péče a obecné zdravotnické infrastruktury poslouží širokému účelu a zároveň se bude zabývat odolností vůči vzácným ohniskům. Zaměření na primární péči v deklaraci z Alma Aty ze 70. let minulého století odráželo v tomto ohledu široký konsenzus v oblasti veřejného zdraví a zdůrazňovalo přístup k základním službám a podíl komunity na tom, jaké by tyto služby měly být. Jinými slovy, odolní lidé a systémy zajišťují lepší zdravotní bezpečnost a fungují jako „první linie“ proti závažným a rozšířeným onemocněním, ať už jde o nové zoonózy nebo existující genetické varianty běžnějších patogenů.
Nicméně stejně jako v případě reakce na Covid-19 je odolnost vůči pandemiím stále častěji spojena s přesměrováním zdrojů na zvýšení dohledu a diagnostiky hrozeb patogenů a na zavedení omezení lidské činnosti do doby, než bude možné provést hromadné očkování prostřednictvím rychlého vývoje vakcín.
Vzhledem k tomu, že tato strategie je zaměřena na přirozeně se vyskytující ohniska, je úsilí v oblasti dozoru rozsáhlé a nákladné. Ačkoli může potenciálně přinést určitá pozitiva pro kontrolu infekčních nemocí nad rámec připravenosti na pandemii, tyto vedlejší účinky jsou zřejmě omezené, protože nemoci s vysokým zatížením, jako je malárie, HIV/AIDS a tuberkulóza, vyžadují a mají zcela specifické reakce. Kromě toho budou nepřirozené epidemie, jako je náhodné uvolnění modifikovaných organismů v laboratoři, vyžadovat velmi jiný typ opatření a/nebo způsob připravenosti, kde by mechanismy plošného dozoru odhalily patogen až po jeho rozšíření.
Přístupy, které se opírají o strategie dozoru, omezení a očkování, rovněž spoléhají na to, že omezení budou účinná při zastavení přenosu patogenu, aniž by způsobila větší zátěž, k níž může dojít v důsledku uzavření pracovišť a škol, omezení zásobování a omezeného přístupu k všeobecné zdravotní péči. Například není jasné, zda byl v období Covid-19 získán nějaký čistý přínos z restriktivních mandátů, ale je zřejmé, že náklady pro ekonomiky na celém světě byly obrovské a došlo ke zvrácení předchozích trendů v oblasti snižování chudoby.
Jedním z nesporných výsledků politiky Covid-19 však byla značná koncentrace bohatství, včetně značných zisků, které nahromadil farmaceutický sektor. To představuje pobídky, které ovlivňují budoucí pandemickou politiku a které mohou být v rozporu se zlepšováním celkových výsledků v oblasti veřejného zdraví. V národních nebo mezinárodních plánech připravenosti je jen málo informací, které by se zabývaly dlouhodobou škodlivostí takových strategií, a proto zůstávají důležitým problémem bez ohledu na to, zda se současný program WHO pro pandemickou připravenost posune vpřed, či nikoliv.
Změny IHR WHO a dohoda o pandemii
Novelizovaný Mezinárodní zdravotní řád (IHR) byl Světovým zdravotnickým shromážděním schválen v červnu 2024, zatímco návrh Pandemické dohody se stále schvaluje. Jak bylo nedávno sděleno jednomu z členů REPPARE, Mezinárodní vyjednávací orgán (INB) se snažil prostřednictvím řady plánovaných a ad hoc schůzek před inaugurací Donalda Trumpa schválit co největší rozsah textu, aby omezil možnost jeho administrativy usilovat o změny.
V rámci této snahy byl Mezivládním vyjednávacím orgánem (INB) narychlo schválen mechanismus koordinace financování, který bude financovat jak IHR, tak pandemickou dohodu, a WHO v současné době připravuje plány, jak bude tento nástroj fungovat. Bez ohledu na zapojení USA pomůže tento nový mechanismus usnadnit změny IHR všem zbývajícím 193 členům, kteří je formálně neodmítnou.
Diskusi vyžadují i další pozdní dodatky k pandemické dohodě v návrhu odrážejícím pokrok (do 15. listopadu 2024). Nový odstavec v článku 1 usiluje o potenciální uvalení omezení na jednotlivce tím, že uznává povinnosti jednotlivce vůči ostatním jednotlivcům a komunitě, ke které patří, jakož i širší odpovědnost „příslušných zúčastněných stran“ za „snahu“ dodržovat „cíl“ Pandemické dohody. Tyto povinnosti by nesli občané, nikoliv státy, a signatáři by pravděpodobně měli právo na policejní dohled nad případnými pachateli bez ohledu na jejich státní příslušnost.
Tento dodatek k dohodě by mohl být jen dalším neškodným normativním prohlášením pro globální lidstvo, přesto se zdá, že individuální práva a povinnosti jsou v diskurzu kolem agendy pandemické připravenosti stále významnějším tématem. Podobnou nit ztotožňování individualismu s vysokou mírou pandemického rizika shodou okolností zavedla i Světová rada pro monitorování pandemií podporovaná WHO ve své výroční zprávě za rok 2024, čímž podpořila obavy, že se do politiky vkrádá pojem snižování základních lidských práv a svobodné vůle.
Pandemicko-průmyslový komplex
Navzdory některým neúspěchům při přípravě změn Mezinárodních zdravotnických předpisů WHO a návrhu Dohody o pandemii pokračovala agenda pandemické připravenosti v uplynulém roce v podstatě v nezmenšené míře. Rostoucí úloha dozoru při uvádění ohnisek s nízkou zátěží do mezinárodního povědomí se projevila v pozornosti věnované ohnisku Mpox a nedávno ohnisku „záhadného“ horečnatého onemocnění, o němž se nyní předpokládá, že se jednalo převážně o endemickou malárii v Demokratické republice Kongo (DRK).
Podobnou eskalaci zaznamenáváme i u zpráv zesílených dohledem kolem epidemie viru Marburg ve Rwandě a ptačí chřipky v USA. Opět, stejně jako u výše uvedených modelů nedávné pandemické úmrtnosti, se s rostoucí schopností vyhledávat a sledovat nemoci zvyšuje možnost eskalace jejich rizikového potenciálu. Ačkoli je odhalování nemocí obecně vždy dobrou věcí, může vést i ke zneužívání a nadměrnému ziskuchtivosti, kdy mohou být partikulární zájmy v rozporu s veřejným zdravím.
Navzdory Trumpovu exekutivnímu příkazu, aby USA vystoupily z WHO, jsou nyní „čtyři jezdci“ pandemické připravenosti oficiálně spuštěni a předkládají dárcům čerstvé investiční návrhy. Mezi tyto jezdce patří Pandemický fond Světové banky (nyní se dvěma grantovými koly), Bio-Hub WHO/ Mezinárodní síť pro dohled nad patogeny (podporovaný Německem a jeho farmaceutickým průmyslem), mise 100 dní do vakcíny (kterou USA pomohly prosadit) a Platforma pro lékařská protiopatření. Na této institucionalizaci je pozoruhodné, že je zcela zaměřena na financování dozoru, diagnostiky, objevování vakcín a výrobu a distribuci vakcín/léčiv v rozšířeném měřítku. To vyvolává dvě obavy.
Zaprvé, představuje to téměř velkoobchodní závazek k sekuritizaci a biomedikalizaci pandemické připravenosti. To nejenže odsouvá na vedlejší kolej tradičnější reakce v oblasti veřejného zdraví, které dobře posloužily v době před vypuknutím pandemie, ale také ignoruje typy preventivních opatření lidské a systémové odolnosti, o nichž byla řeč výše.
Je to v podstatě vkládání všech vajec do jednoho košíku a přílišné fetišizování Pasteurovského paradigmatu, kde je nemoc chápána jako jednostranně způsobená vnějším patogenem, proti kterému by měl být nalezen specifický lék. To opomíjí metabolické, sociální a environmentální faktory, které ovlivňují náchylnost jednotlivců k onemocnění a které byly spojeny s většinou úmrtí Covid-19. V současné době, bez ohledu na svůj postoj k WHO, USA do tohoto přístupu stále silně investují.
Zadruhé to znamená obnovení závazku k restriktivním nefarmaceutickým intervencím, které připomínají ty, jež byly prováděny v období Covid-19. Je tomu tak proto, že vlády by stále měly nejméně „100 dní do vakcinace“ (za předpokladu, že vše půjde podle plánu) a snažily by se zavést opatření ke kontrole epidemie, zatímco by byla vyrobena „spásná vakcína“. Ačkoli existuje několik možností, z nichž lze vybírat, a v mnoha ohledech by povaha epidemie měla diktovat vhodnou reakci, je důvod se obávat, že by byla opět použita radikálnější opatření s velmi vysokými ekonomickými a sociálními náklady.
To není jen spekulace. Navzdory nedávným politickým krokům v opozici vůči agendě pandemické připravenosti zůstává většina narativů v celosvětovém měřítku nedotčena a mnohé instituce „zdvojují“ propagaci vysokého rizika pandemií v blízké budoucnosti a vhodnosti navrhovaných politických reakcí. Tyto narativy jsou i nadále hnacím motorem řady doporučení, pokynů a finančních požadavků WHO týkajících se připravenosti.
Výsledkem tohoto financování je rostoucí počet pracovníků, kteří se věnují přípravě na ohniska a pandemie, jejich identifikaci a reakci na ně. To je spojeno s náklady na přesměrování zdrojů, které by jinak byly k dispozici jinde. Dále je tato pracovní síla závislá na pokračujícím financování založeném na představě vysokého rizika pandemie, což znamená, že je jako odvětví motivována k tomu, aby zveřejňovala a zveličovala rizika a upřednostňovala potřeby těch, kteří jsou zodpovědní za její pokračující podporu.
Ať už se to týká zemí, nebo jiných subjektů, které mají prospěch z komodit spojených s novým paradigmatem pandemické prevence, připravenosti a reakce (PPPR), jako jsou vakcíny nebo diagnostické technologie, potenciál střetu zájmů je opět zřejmý. Stejně jako v případě obav z pohlcení vojensko-průmyslového komplexu, na které upozornil před 64 lety prezident Eisenhower, existuje potenciál pro odklon veřejného zdraví a společnosti od racionálních přístupů ke zdraví směrem k přístupům, z nichž mají prospěch ti, kdo mají vliv na politiku, konkrétně k nově vznikajícímu pandemicko-průmyslovému komplexu.
Spojení vládních a nevládních zájmů, jako jsou farmaceutické společnosti, soukromé nadace a fondy, vyvolává otázky týkající se samotných základů lidských práv a demokracie. Na politické úrovni se v rámci rozsáhlých partnerství veřejného a soukromého sektoru prolínají fiduciární povinnosti, které mají zajistit zájmy akcionářů.
Ty se kříží s imperativy lidských práv v oblasti tělesné autonomie a nenutnosti, zejména pokud mandáty spojené s politikou narušují každodenní život. S komoditizací reakce na pandemii se obáváme, že vytváříme systém, v němž jsou tvůrci politik a zaměstnanci motivováni upřednostňovat návratnost finančních investic před právy a zdravím obyvatel, kterým mají údajně sloužit. Tyto obavy platí na úrovni jednotlivých zemí i na mezinárodní úrovni, přičemž USA nejsou vůči této dynamice nijak imunní.
Oznámení o odstoupení Spojených států
Dne 20. ledna 2025 podepsal prezident Donald Trump exekutivní příkaz o „vystoupení Spojených států ze Světové zdravotnické organizace“. V bodě 4 tohoto příkazu USA rovněž „ukončí“ jednání o pandemické dohodě WHO a mezinárodních zdravotnických předpisech, „přičemž opatření přijatá k realizaci takové dohody a dodatků“ nebudou mít pro Spojené státy „žádnou závaznou platnost“.
Z hlediska pandemické prevence, připravenosti a reakce (PPPR) se jedná o seismickou událost s významnými důsledky a příležitostmi.
Úplné vystoupení z WHO vyžaduje roční oznámení podle vnitrostátního práva USA (které by Kongres mohl upravit) a podle přijatých mezinárodních standardů. Ignorování mezinárodních očekávání bude mít pro USA jen malé přímé důsledky, ale vytvoří precedens, který by mohl podkopat aspekty mezinárodního pořádku jinde. Jinými slovy, mohlo by dojít k nepřímým důsledkům pro význam mezinárodního práva a smluv obecněji a USA by se mohly ocitnout v situaci, kdy budou pokrytecky říkat státům „dělejte, co se vám řekne“, pokud jde o mezinárodní právo, „a ne to, co děláme my“.
Lze také předpokládat, že okamžité vystoupení z WHO bez ročního oznámení by mělo vážný dopad na lidské zdraví. Náhlý odchod WHO, která je největším finančním přispěvatelem, hrozí narušením programů v terénu, zejména v oblastech s nízkými zdroji a vysokou zátěží nemocemi. To vyvolává nejen vážné morální otázky, ale také praktické obavy ohledně dopadu na regionální nestabilitu, ekonomiky a zájmy USA.
Změny Mezinárodních zdravotnických předpisů (IHR) byly navíc přijaty v červnu 2024 a nejsou již „předmětem jednání“; USA tedy nebrání jejich přijetí jako takovému, ale pouze je neratifikují. Ostatní členské státy je mohou následovat, zatímco jiné nikoli. V praxi to znamená, že USA a další neratifikující státy budou stále signatáři IHRs z roku 2005, které mají právní sílu. Ačkoli tím vzniknou dva soubory předpisů, v praxi se globální spolupráce zcela nezastaví. Závazky vyplývající z MOP z roku 2005 stále platí, alespoň na papíře. Kromě toho to, že USA a další země oficiálně neratifikovaly pozměněné IHRs, také neznamená, že nepřijmou nebo nemohou přijmout některé pozměněné body, pokud se tak rozhodnou.
Pokud jde o dohodu o pandemiích, po vyřazení USA stále zbývá 193 členských států, které musí jakoukoli dohodu dokončit do května 2025. Na první pohled znamená vystoupení USA pro dohodu potíže, neboť USA do ní vnášejí značnou normativní, technickou, politickou a ekonomickou sílu.
Například je těžké si představit, že by dohoda o pandemiích splnila svůj mandát bez značných finančních prostředků, které USA vkládají do globální zdravotní politiky. Kromě toho je těžké si představit, že bez snahy USA o všeobecné dodržování ze strany ostatních členských států by již tak slabě formulovaná dohoda vzbudila velký respekt. Ať se nám to líbí, nebo ne, USA mají největší „svolávací sílu“ ze všech zemí a do značné míry nepřekonatelnou „měkkou“ i „tvrdou“ moc. Podle mnoha osob, které se podílejí na dohodě o pandemii, by tedy odstranění USA dohodu v podstatě zničilo.
Přesto existuje prostor pro diskusi o strategii USA vůči WHO a postoji jeho administrativy k pandemické připravenosti. Na jedné straně existuje reálná možnost, že USA využívají vystoupení z WHO k získání vlivu a vynucení potřebných reforem. Tím, že Trump hned první den svého prezidentství vznese exekutivní příkaz, okamžitě zvyšuje svůj vliv a zároveň si dává rok na to, aby si vynutil ústupky.
Nejenže tím vyvíjí tlak na WHO a další členské státy, aby změnily praxi (Čína je v exekutivním příkazu vyzdvihována jako země, která neplatí svůj spravedlivý podíl), ale signalizuje tím i svou vážnost, což vytváří další nejistotu a vyjednávací páky. Na druhou stranu je možné, že Trump chce WHO a její mezinárodní politiku skutečně opustit, a v tom případě s tím neztrácí čas.
Bez ohledu na záměr si kroky USA nepochybně vynutí přehodnocení současného programu pandemické připravenosti a jeho nástrojů. Zda toto přehodnocení nakonec zlikviduje politiku PPPR nebo si vynutí potřebnou reformu, nebo je ponechá pevněji v rukou partikulárních zájmů se ztrátou vlivu USA, ukáže čas. Příští rok poskytne příležitosti ke změně, a proto je užitečné provést bilanci.
Potenciál pro přehodnocení
Zatímco pandemická agenda rychle pokračuje, nedostatek důkazů, o které se opírá, a nedostatky, které se projevují v jejím financování, budou pravděpodobně stále zřetelnější. Financování udržování středisek dozoru v Německu a nečinných výrobních linek ve farmaceutických závodech je financování, které není zaměřeno na mnohem vyšší zátěž nemocí v populacích s nízkými i vysokými příjmy. Zatímco průmysl financovaný těmito opatřeními bude prosazovat pokračování a růst, odklon od jiných zdravotních a společenských priorit se projeví ve škodách, které bude těžké ignorovat.
Zatímco ti, kteří přímo odporují převládajícímu pandemickému narativu, jsou komunitou veřejného zdraví nadále označováni za „protivědecké“ a „riziko pro veřejné zdraví“, REPPARE v poslední době zaznamenala větší akceptaci našich protidůkazů, což naznačuje potenciál pro mnohem širší a hlubší debatu. Jedním z faktorů, které k tomu přispěly, byla změna americké administrativy, ale možná také postupné rozpoznávání nesrovnalostí, na nichž tento narativ závisí. Vzhledem k exekutivnímu příkazu prezidenta Trumpa , je nyní jisté, že debata bude dále otevřena. Trump možná debatu nezabil, ale pouze ji vystupňoval na novou úroveň mezinárodní „vysoké politiky“.
Přitom zdravotnictví v současnosti dostává velké množství finančních prostředků na pandemii a bude pro něj obtížné to změnit. Je v lidské povaze bránit se snižování počtu zaměstnanců a hádat se o práci. Uvědomění si této lidské dynamiky je klíčem k provedení změny. Navíc velká partnerství veřejného a soukromého sektoru, jako jsou Gavi a CEPI, která investují velké prostředky do reakce na pandemii a jejichž správní rady zahrnují subjekty investující do trhu se zdravotnickými komoditami, čelí vnitřním obtížím při zvažování změny současného kurzu. Proti změně budou lobbovat i síly uvnitř USA, zejména pokud jde o velké zisky. Výsledkem je, že navzdory známkám rostoucího povědomí a zaměření nové americké administrativy bude důkladné přehodnocení současného směřování v rámci odvětví veřejného zdraví stále silně bráněno.
Zajímavou pozici v tomto mixu zaujímá WHO. Jako jediný mezinárodní zdravotnický orgán řízený výhradně členskými státy má teoretický potenciál vyloučit soukromý a korporátní vliv a existující mandát zaměřit na potřeby členských států. Ačkoli současný směr směřuje k větší komoditizaci, WHO je povinna dodržovat zájmy států a jejich voličů. Pokud se zvýší poptávka po jasné politice založené na důkazech a ochraně lidských práv, pak se WHO teoreticky musí podřídit a mohla by působit jako hráz proti soukromým a partikulárním zájmům. V praxi by financování ze strany soukromých a korporátních zájmů mohlo motivovat zaměstnance, aby nadále upřednostňovali pandemickou agendu, ale rozpočet WHO nakonec schvalují členské státy a takové vlivy by mohly být, pokud to státy považují za nezbytné, eliminovány.
Zmírnění formulací při jednáních o změnách IHR a pandemické dohodě navíc naznačuje, že širší přístup, který musí WHO dodržovat, má před nedávnými volbami v USA svůj účinek. Mnoho států se v rámci vyjednávacího procesu postavilo proti tomu, co považují za nespravedlivé podmínky zapsané do dohody, a zpochybnilo tak globální řád, který v minulosti uplatňoval svůj přístup vůči méně mocným „přijímajícím“ státům. V mnoha ohledech se tak politický proces stává legitimnějším a spravedlivějším. To je třeba ocenit, zároveň to však dává Trumpově administrativě jedinečnou příležitost prosazovat program reformy WHO ve shodě s ostatními státy, pokud se skutečně ukáže, že dostatečně hluboká reforma je možná.
Vystoupení USA z WHO ji neodstraňuje a nic nenasvědčuje tomu, že by ostatní státy následovaly Trumpův příklad a z WHO vystoupily. V důsledku toho bude budoucnost pandemické agendy nevyhnutelně ovlivněna WHO, i když hybné síly mohou být jinde.
Tato role bude záviset na možnostech členských států uplatňovat vliv prostřednictvím Světového zdravotnického shromáždění a prostřednictvím rozpočtu a mechanismů financování WHO (v dobrém i zlém). V příštím roce se ukáže, zda státy, které mají velký zájem na řešení hlavních zátěží ve zdravotnictví a které si zachovávají vnitřní oddělení od střetů zájmů patrných při zapojení podniků do politiky PPPR, budou schopny využít WHO nebo jiné mechanismy k zastavení tohoto současného rozmachu.
Ať už se to podaří jakkoli, vzhledem k jasným vnitřním rozporům, které se projevují v pandemické agendě, je nezbytné urychleně sladit politiku veřejného zdraví s potřebami obyvatelstva. Nyní je otázkou, zda se USA stanou silou, která bude prosazovat nezbytné změny, nebo zda dovolí, aby tato dynamika pokračovala, ať už s místem u jednacího stolu, nebo bez něj.