Slunce v úplňku: Příběh Jana Palacha
V obchodě s domácími potřebami si vybral bílou bakelitovou bandasku s víčkem. Sundal ji z regálu. „Jaký má obsah?“
(Ukázka z knihy)
V obchodě s domácími potřebami si vybral bílou bakelitovou bandasku s víčkem. Sundal ji z regálu. „Jaký má obsah?“
„Tak na tři piva,“ odhadl prodavač. Pak nádobu otočil. „Jo. Litr a půl.“ Vlastně bych do té menzy měl jít, uvědomil si, když vyšel na chodník. Najíst se. Abych měl sílu. Ale přes Jindřišskou ne. Abych ji zase nepotkal.
Hovězí polévka. Guláš. „Pět knedlíků?“ vyhlédla kuchařka ze servírovacího okénka.
Přikývl.
„Ty kolaborantský noviny tu byly zas! Ale hodila jsem to rovnou do smetí.“
Znovu přikývl, už nechtěl s nikým mluvit.
Sedl si pod okno. Jedl pomalu, bylo teprve čtvrt na dvě. To je na ulicích míň lidí. I když na Václaváku… Ale ideální to bude tak za hodinu. Ideální. Slova jsou divná věc.
„Je tu volno?“
Sundal aktovku i bandasku na zem.
„Dá se ten guláš jíst?“
„Hm.“ Proč lidi pořád mluví? Myslete na to pořád, nemluvte o tom nikdy! To řekl Churchill… někomu. De Gaullovi. Na začátku války. Jde o to, myslet správně. A pak to správně udělat. Potom, pak už musí jednat oni. Budou. Je to obrovský nátlak.
Zavřel oči a promítl si obsah dopisu.
Jsou to realistické požadavky. Až začne stávka… pokud teda… O tom nesmím pochybovat. To by mě jenom rozhodilo. Dojím ten guláš. Napiju se čaje. Kdybych měl tu skupinu! Jenže skupina je vždycky riziko. Většinou někdo začne mluvit. Řekne to. Třeba v posteli svý holce. Takhle je to bez rizika.
„Ty to nedojíš?“ Zvedl oči.
„No promiň. Já jen, že bych potřeboval ten talíř!“
Rozkrájel poslední knedlík, snědl ho, otřel příbor do ubrousku a podal mu to.
U benzínové pumpy v Opletalově ulici stála škodovka. Čekal, až řidič zaplatí, pak sundal z bandasky víčko.
„To je do auta?“
„Jo. Zkejslo mi.“
„A jak to tam naleješ? Kde stojíš?“
„Tady, u Václaváku.“
„Půjčím ti trychtýř.“
Díval se, jak hladina stoupá. Dopisy už jsou orazítkované. A roztříděné! Na hlavní poště se pracuje rychle. Pumpař zaklapl víčko a vešel do prosklené budky pro nálevku. „Pak mi to přivez.“
Přikývl, podal mu peníze. Dvě hodiny. Nálevku zahodil do koše až na Václavském náměstí. Dvě deset.
Lidí je tu hodně, skoro jak ve špičce. Přešel k Muzeu. Fasáda pořád připomínala. Aktovku položil do prázdné fontány. Sundal si baret, zasunul ho do kapsy bundy. Auta měla zelenou. Rozepnul bundu, svlékl ji a zavěsil na výčnělek ve zdivu rampy. U refýže vedle sochy knížete zastavila tramvaj. Odtrhl z bandasky víčko. Na semaforech se změnila světla.
„Ježíšikriste!“
Ženský výkřik zasvištěl vzduchem jako světlice. Lidé v úleku otočili hlavy. Silnicí pod Muzeem běžel hořící člověk. Ruce měl rozpažené. Běžel pomalu.
Pražané na chodnících strnuli v šoku, pak začali křičet. Výhybkář si strhl služební kožich, v běhu jej otočil rubem, z tramvaje vyskočil průvodčí, auta na křižovatce začala v panice troubit. Výhybkář dostihl běžícího a zezadu na něj těžký kabát hodil. Mladík upadl na dlažbu. Už přibíhali další lidé, skláněli se, pomáhali oheň udusit.
Dokázal jsem to!
Ležel s rozpřaženýma rukama, pokrytý změtí kabátů.
„Co jsi nám to udělal, chlapče?“ vzlykala nějaká žena.
To, co jsem musel. Otočil hlavu k Muzeu. Na chodníku u fontány stále hořel benzín na dlažbě. „Tam je to… aktovka… dopis…“
Slunce v úplňku (2008) - Román Lenky Procházkové zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek československých národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Jména a nastíněné charaktery vedlejších postav (Palachových kolegů, kamarádů, všetatských sousedů atd.) jsou z pochopitelných důvodů fiktivní. Jména a charaktery politiků jsou autentické, stejně tak i chronologie a zvraty srpnových událostí. Součástí knihy je Dodatek, v kterém autorka ozřejmuje své oficiální i neoficiální prameny a zamýšlí se nad klíčovou otázkou o skupině dobrovolníků. V Dokumentech je kromě fotografií zařazen i text výzvy Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, který je v příběhu několikrát zmiňován.