Robert Fulghum: John Pierpont zemřel
O neúspěšném muži, který nikdy nic nedokázal, pouze složil písničku Rolničky.
John Pierpont zemřel jako neúspěšný člověk. Roku 1866 ve věku jedenaosmdesáti let; konce svých dní se dožil jako vládní úředník ve Washingtonu, D. C. a jeho duši trápila celá řada osobních proher.
Vše začalo celkem dobře. Absolvoval na Yaleově univerzitě, kterou jeho dědeček pomáhal zakládat, a s jistým nadšením si za své povolání zvolil dráhu učitele. Jako učitel neuspěl. Byl na studenty moc hodný. A tak se začal rozhlížet ve světě práva.
Jako právník neuspěl. Byl moc velkorysý ke svým klientům a příliš mu záleželo na spravedlnosti, než aby se ujal případů, které slibovaly tučné honoráře. Další profesí, kterou si vybral, bylo obchodování s konfekcí.
Jako obchodník neuspěl. Nedokázal si účtovat dost, aby dosahoval zisku, a příliš svobodně zacházel s úvěrem. Mezitím psal poezii, a i když básně publikoval, honoráře nebyly takové, aby mu stačily na živobytí.
Jako básník neuspěl. A tak se rozhodl že se stane pastorem. Odešel na Harvardovu bohosloveckou školu a byl vysvěcen na pastora kostela v Hollis Street v Bostonu. Ale protože byl pro prohibici a proti otroctví, postavili se proti němu vlivní členové jeho obce, a tak byl přinucen rezignovat.
Jako pastor neuspěl. Zdálo se, že by mohl něco znamenat v politice, a tak byl za Abolicionistickou stranu nominován jako kandidát na guvernéra státu Massachusetts. Prohrál. Nezlomilo ho to a kandidoval do Kongresu za Stranu svobodné půdy. Prohrál.
Jako politik neuspěl. Začala občanská válka a on se přihlásil jako dobrovolný vojenský pastor Dvacátého druhého pluku massachusettských dobrovolníků. Za dva týdny toho nechal, neboť zjistil, že ten úkol je nad jeho síly po zdravotní stránce. Bylo mu sedmdesát šest. Nezvládl to dokonce ani jako feldkurát.
Někdo mu sehnal jakési bezvýznamné úřednické místo na ministerstvu financí ve Washingtonu, a tak posledních pět let svého života strávil jako úředníček v kartotéce. Ani to mu moc nešlo. Nebavilo ho to.
John Pierpont zemřel jako neúspěšný člověk. Nedotáhl do konce nic, co chtěl dělat nebo čím chtěl být. V Cambridgi v Massachusetts má na hřbitově na Mount Auburn malý náhrobní kámen. V žule je napsáno: BÁSNÍK, KAZATEL, FILOSOF, FILANTROP.
S dnešním časovým odstupem by se dalo namítnout, že vlastně neúspěšný nebyl. Jeho oddanost sociální spravedlnosti, touha být milující lidskou bytostí, angažovanost v palčivých problémech jeho doby i víra v sílu lidského myšlení - to nejsou nezdary. A dost z toho, co považoval za porážku, se postupem času obrátilo v úspěch. Školství bylo reformováno, právní procedury se zdokonalily, úvěrové předpisy se změnily a především - otroctví bylo navždy zrušeno.
Proč vám to vlastně vykládám? Není to nijak mimořádný příběh. Mnoho reformátorů devatenáctého století prožilo podobný život - prošlo podobnými nezdary a úspěchy. V jedné velice důležité věci nebyl John Pierpont neúspěšný. Každý rok přijde prosinec a my slavíme jeho úspěch. V srdcích a myslích na něj chováme celoživotní vzpomínku.
Jde o písničku. Vůbec ne o Ježíši, andělech nebo Santa Klausovi. Je to úžasně jednoduchá píseň o jednoduché radosti, když se to chladným bílým soumrakem zimního večera sviští na saních tažených jedním koněm. S kamarády - a celou cestu se zpívá a směje. Nic víc. Nic míň. „Rolničky“. John Pierpont napsal „Rolničky“.
Napsat písničku, která vyjadřuje tu nejprostší radost, napsat písničku, kterou zná tři nebo čtyři sta miliónů lidí po celém světě - písničku o něčem, co nikdy nedělali, ale co si umějí představit - písničku, kterou každý z nás, velký či malý, umí zapískat, jakmile piano zahraje první akord a první akord se rozezní v našem srdci, no to přece není neúspěch.
Jednoho sněhobílého odpoledne uprostřed zimy John Pierpont napsal ty řádky jako dárek své rodině, přátelům a náboženské obci. Tím za sebou zanechal trvalý vánoční dar - ten nejdražší ze všech - ne ten pod stromečkem, ale neviditelný a nepřekonatelný dar radosti.
ROLNIČKY
Uhánějíc sněhem
v saních tažených koněm
jdeme přes pole,
smějíc se po celou cestu.
Zvonky na koňském ohonu cinkají,
rozjasňují ducha.
Jak zábavné je jezdit a zpívat dnes večer
sáňkovací písničku.
Rolničky, rolničky,
zvoní po celou cestu.
Ó, jak je zábavné jezdit
v saních tažených koněm.
Rolničky, rolničky,
zvoní po celou cestu.
Ó, jak je zábavné jezdit
v saních tažených koněm.
Den nebo dva zpět
myslel jsem, že bych se svez
a hned nato slečna Fanny Bright
seděla vedle mě.
Kůň byl štíhlý až hubený
a vypadalo to, že to špatně skončí,
vjeli jsme do závěje
a my, my se převrátili.
Rolničky, rolničky…
Teď, když nasněžilo,
jdi na to, život je krátký.
Vezmi večer holky
a zpívejte tuhle písničku.
Kup hnědáka s ohonem,
pořádně rychlého,
zapřáhni ho do saní,
prásk bičem! A svištíte.
Rolničky, rolničky…