Pět zákonů moci Ludvíka Vaculíka
Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Aneb to hlavní z projevu, který tolik naštval vládnoucí kruhy v předvečer Pražského jara.
„Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli,“ sdělil Ludvík Vaculík 28. června 1967, druhý den jednání IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v Praze.
„Moc je zvláštní lidské fenomenon dané tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost,“ pokračoval.
Projev si v hlavě pečlivě připravoval celé dny, aniž by komukoli přesně řekl, co v něm bude, a jeho text doma dokončoval dokonce ještě v posledních minutách, kdy program druhého dne sjezdu začal a řečníci jako Škvorecký, Klíma a Havel už se chystali k mikrofonu. Dva taxíky, které pro něho organizátoři poslali, nechal odjet prázdné.
Specificky lidská situace
„Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví,“ sdělil hned na první straně desetistránkového projevu, když konečně dorazil do Národního domu na Vinohradech.
„Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla: je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny. Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že pravidla formální demokracie zlé způsobují. Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická, ani socialistická, neurčují, co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením,“ pokračoval.
Stranická delegace se zvedla a opustila sál. Později bylo v posudku k disciplinárnímu řízení, které mělo za cíl Vaculíka a několik dalších vyloučit z KSČ, o Vaculíkovi konstatováno, že „i když se snaží tvrdit, že jde o moc v obecném smyslu, je zřejmé, že mu jde o kritiku moci socialistického státu“. Že „zcela přehlíží zneužívání moci v kapitalistických státech i v bývalé buržoazní čs. republice, aby tím ostřeji napadl moc v socialistickém Československu, úlohu vlády, Národního shromáždění a strany“.
Nebyla to pravda. Zákony moci popisoval tak univerzálně, aby nikdo objektivní nemohl dojít k mýlce, že je tím myšlena pouze moc socialistická:
„A chci se vrátit k tomu, co si myslím o charakteru každé moci: že její vývoj a chování se řídí jejími vnitřními zákony, na nichž nemůže nic změnit osoba u moci, ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci.“
Vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše
Samozřejmě kritizoval i fungování socialismu v praxi a jeho vyjádření, že „za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“, vešlo do historie. To vyjádření ve skutečnosti nekončilo tečkou, ale bylo rozvedeno podrobněji slovy:
„od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou“.
Těmi mínil Vaculík „pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky“, víru ve smysluplnost i malé práce, potřebu důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti. Na vrub „vládnoucích kruhů“ také dodal, že „lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, oporu vládnoucí moci, které by je podle litery měly chránit“.
Navrhnul iniciovat změny socialistické Ústavy, z oficiálního stanoviska Svazu "vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše", plně rehabilitovat všechny občany poškozené režimem a další. Ale když mluvil o moci obecně, neměl tím na mysli jen tu socialistickou. V tom soudruzi během disciplinárního řízení lhali.
1. zákon moci: Reprodukce
„Prvním zákonem každé moci je, že chce být i nadále. Reprodukuje se ve stále přesnější podobě,“ sdělil Vaculík. Když vstupoval v roce 1945 tento syn tesaře, sociálního demokrata a později komunisty do strany, na přihlášce uvedl: „Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy.“
2. zákon moci: Homogenizace
Jako druhý zákon moci označil Vaculík ve svém projevu homogenizaci. „Za druhé se [moc] stále homogenizuje, očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé, až všecky části jsou navzájem zastupitelné, takže periferní buňka moci může prakticky nahradit centrum, a také jednotlivé periferní buňky můžete navzájem prohodit a nic se nestane, aparát moci funguje nevýchylně, protože v podstatě má nereagovat na změnu prostředí, nadmořské výšky, složení populace ani nic jiného, resp. má reagovat vždy k stejnému: upravovat tato odlišná prostředí pro sebe, zestejňovat je, aby bylo možno vystačit s jedním veleprostým modelem,“ sdělil a hned pokračoval dalším zákonem.
3. zákon moci: Osamostatnění
„Moc se tedy osamostatňuje, což je další její zákonité chování, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu, centrum o periferii a naopak, mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a také musejí, neboť tvoří kruh. Nikoho z něj nelze vyrazit a on také nikoho nevydá. Vnitřní nesoulady a provinění jsou také vnitřně likvidovány.“
4. zákon moci: Dynastizace
„A přichází další fáze, kterou označuji jako dynastizaci. V příznivé chvíli svolává moc zákonodárné shromáždění a nechá si své nezávislé postavení vtělit do ústavního zákona. Cokoli od té doby činí, podle ústavy činí. A jelikož deset, dvacet, padesát let nikdy už nedá tento bod na pořad a nikdo jiný jej podle ústavy na pořad ani dát nemůže a nikdo také nemůže podle ústavy svolat jiné zákonodárné shromáždění, dochází ústavní cestou k založení dynastie. Je to dynastie historicky nového typu, neboť zachovává jednu významnou demokratickou zásadu: kdo o to stojí, může se k ní přidat. Dynastie nemůže tedy vymřít po meči, ani po přeslici.“
5. zákon moci: Práce s lidmi
„Z našeho hlediska nejzajímavější je jeden vnitřní zákon moci, a to zcela určitý, v dějinách lidstva literaturou tisíckrát popsaný a vždy stejný způsob práce s lidmi. Moc ovšem dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky. Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé. Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já,“ zakončil popis Vaculík.
Úprava lidí pro potřeby moci
Tím projev neskončil. Teprve se blížil k polovině. Následoval popis prostředků, kterými si moc upravuje ke svému obrazu různé lidi.
„Úprava lidí zná v podstatě několik starých prostředků: tělesná i duševní pokušení, pohrůžka utrpením, uvádění do kompromitujících situací, používáni udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření, jimž se brání demonstrací své loajality, uvrhávání člověka do rukou špatných lidí a pokrytecké zachraňování jej odtamtud. Zasévání obecné nedůvěry.“
Komunistický výběr lidí
Podle Vaculíka proběhl výběr lidí s ohledem na jejich použitelnost mocí i za komunismu. „Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež nejsou nastoleny. Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměrnější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního půvabu a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnosti, měřidlem veřejného svědomí. Z politického života pak zvlášť zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející se svými osobními myšlenkami. Ztratilo význam slovní spojení politik-myslitel, slovo představitel, zastánce, zní prázdně slovo hnutí, když se nic nehýbá. Byla zpřetrhána pletiva, na nichž spočívá nehmotná struktura a osobní kultura takových lidských společenstev, jako jsou obce, závody, dílny. Nic nemohlo nést pečeť něčího osobního díla, jen zřídkakde se udržel pojem dílny, byli vyhazováni ředitelé škol, pracující na své pedagogice, propuštěni vedoucí cihelen s kritickým názorem na okolí své cihelny, rušeny dobře zapsané kulturní a sportovní kluby a spolky, které pro určitý druh lidí představovaly v celé své škále kontinuitu jejich obce, kraje a státu.“
Schopnost je drzost
Následně Vaculík pokračoval citátem Benjamina Kličky, který ve svém díle “Divoška Jaja" napsal:
,,Pomni, člověče, že schopnost je drzost, jíž urazíš svého nadřízeného, a buď proto možno-li pitomější než v plotě kůl, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi."
„Nemusel bych to ani číst, mohl bych to říkat zpaměti,“ sdělil Vaculík, „protože jsem si to mnohokrát připomínal. Jsou to slova stará 40 let a míněná na společnost před sociální revolucí. Ale myslím, že teprve po ní nabyla u nás celé své platnosti a že její pravdu mohl vychutnat každý.“
Trmácení za dokonalou demokracií
„Vyložil jsem svůj názor na povahu, vývin a chování každé moci a snažil jsem se ukázat, že kontrolní mechanismy, které proti ní mají stát, selhávají, takže občan sám ztrácí k sobě úctu a také objektivně pozbývá statutu občana,“ sdělil zhruba v polovině svého projevu Vaculík.
„Jestliže tento stav trvá tak dlouho, jak u nás už trvá, je pochopitelné, že se zapisuje do smýšlení mnoha lidí, do životní filosofie zvláště nejmladší generace, která studiem ani praktickou činností nepoznala, že existuje jakási kontinuita lidského trmácení za dokonalou demokracií. Kdyby tento stav trval i nadále (a kdyby současně proti němu nepracovaly přirozené obranné reakce lidí), změnil by se v příštím pokolení vlastně sám charakter našich národů. Místo rezistentního kulturního společenství vzniklo by jakési snadno ovladatelné obyvatelstvo, jemuž vládnout by bylo i pro cizince pravým požitkem. Abychom k tomuto nechali dojít, myslím, že na to jsme se nemuseli tisíc roků šprajcovat,“ podotkl.
Jak dlouho potrvá příměří?
O odstavec níže, v němž navrhnul Svazu spisovatelů systematicky cílit na změny socialistické Ústavy, přiznal:
„Když tu stojím a mluvím, nemám vůbec ten volný pocit, který by člověk měl mít, když říká svobodně, co chce. Mám spíš pocit, že celkem dost zbaběle využívám jakéhosi příměří mezi občanem a mocí, že hřeším na to, že je právě doba jakéhosi hájení spisovatelů a umělců. Jak dlouho potrvá, nevím: zda až do zimy, či dokonce do zítřka.“
Pokračoval popisem významu umění a vyjádřil názor, že umění a moc se k sobě nehodí a navzájem si nerozumí, ale mohou navzájem chápat svou situaci a vypracovat si pravidla styku.
Kdyby se kdokoli z nás…
Druhou polovinu projevu zahájil úvahou: „Kdyby se kdokoli z nás hrou náhody octl v orgánu politické moci, bude se v něm také indukovat její vnitřní polarizace a bude mít se sebou starosti. Svobodymilovný člověk, také ovšem trochu egoistický a myslící na svou čistotu o jeden rozhodující milimetr víc než na špínu světa, člověk, který vidí složitost věcí, ale šíleně touží, aby byly prosté, tedy básník například nebo hudebník, nevstoupí do státní moci. Básník-ministr, to je jen malá graciézní úklona moci v dobré náladě.“
Když o několik stránek později projev dokončil, zněl dlouhý potlesk. Netleskala pouze stranická delegace, která během projevu opustila sál. Po projevu jel Vaculík domů, lehl si a spal. Už tentýž den bylo rozhodnuto o jeho vyloučení ze strany, ale k oficiálnímu stanovisku došlo až 19. září 1967. K disciplinárnímu řízení se nedostavil, pouze poslal svou stranickou legitimaci. Spolu s Vaculíkem byli ze strany vyloučeni i spisovatelé Ivan Klíma a Antonín J. Liehm. Spisovatel Pavel Kohout dostal důtku s výstrahou. Spisovatel Jan Procházka byl sesazen z funkce v UV KSČ. S Milanem Kunderou bylo doporučeno zahájit také disciplinární řízení.
Zdroj: seriál Vyprávěj, Česká televize. (Průvodní komentář pochází se seriálu Kronika našeho života.)
Projev se zatím šířil ve stovkách opisů mezi nadšenými čtenáři. V lednu 1968 bylo Vaculíkovi znovu nabídnuto členství ve straně. Pražské jaro totiž mezitím započalo. „Cenzura přestala existovat, hurá!“ oznámil na mítinku „Mladí se ptají“ 13. března 1968 ve Slovanském domě v Praze Jan Procházka. Sovětská média ho nazvala "propagátorem protisocialistických a protisovětských názorů".
Zdroj: dokumentární film Papírové hlavy (1995)
Kulturní hřbitov
V první polovině června 1968 sepsal Vaculík na žádost vědců a akademiků manifest Dva tisíce slov, který podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto padesát tisíc občanů. Předsednictvo ÚV KSČ manifest odmítlo, ale v následujících dnech zjistilo, že v tomto postoji nemá podporu veřejnosti. V srpnu přijely tanky zemí Varšavské smlouvy. Po této invazi, na počátku normalizace, byl Vaculík definitivně ze strany vyloučen. Politické čistky, které následovaly, vytvořily v Československu něco, co Heinrich Böll, nositel Nobelovy ceny, nazval "kulturním hřbitovem". Od roku 1968 až do roku 1989 byl Vaculík "literárním psancem". Na tlak státu, který nutil chartisty k emigraci, odpověděl v roce 1977 odmítnutím.
