Pavel Macek: Buď tím, kdo se snaží dělat pokroky
Rozhovor o stoicismu, masové formaci, pravidlech pro život a víře.
Pavle, ty jsi praktikující stoik a také studovaný filozof. Jak stoicismus přistupuje k tématu chaosu? Chaos je důsledkem – někdy nevratných – změn, na které lidstvo nebylo připraveno. Jednou z takových změn je internet. A my v poslední době zažíváme informační chaos na sítích. Mnohá letitá přesvědčení se hroutí.
Já jsem kulhající stoik. Proto jsem svůj stoický projekt raději pokorně nazval Prokoptón. To znamená „ten, kdo se snaží dělat pokroky“.
Jeden z klíčových principů stoicismu je tzv. dychotomie kontroly: být si vědom, co je v mé moci a co ne. Řada vnějších událostí není v mé moci - to ovšem neznamená, že je budeme ignorovat a jen pasivně přijímat. To, co je v naší moci, je rozhodně reakce na tyto události.
Když třeba venku začne pršet, můžu začít nadávat, že prší - anebo být rád, že prší, protože ono bude pršet, i kdybych nebyl rád. To ovšem neznamená, že si neotevřu deštník, anebo se třeba neschovám pod střechu, mám-li tu možnost.
Změna je klíčový aspekt přediva univerza.
Změna je klíčový aspekt přediva univerza. Marcus Aurelius celou svou filosofii shrnuje do lakonického „vesmír je změna, život je názor“, kde spojuje témata, o kterých se bavíme. Problémem je, že řada těch změn - především moderní technologie - signifikantně mění naši mysl, a to jak funkčně, tak strukturálně. Dobrý sluha začíná být zatraceně špatným pánem, a my si to už ani neuvědomujeme…
Parafrázuji-li pokojnou modlitbu teologa Reinholda Niebuhra, cílem je mít „poklidnost, aby člověk přijímal věci, které změnit nemůže, odvahu, aby změnil věci, které změnit může, a moudrost, aby je uměl od sebe odlišit“.
Poslední roky byly zkouškou kritického myšlení. Mnoho lidí si za tu dobu položilo otázku, zda IQ či vzdělání koreluje se schopností kriticky myslet a proč někteří velmi vzdělaní lidé nebyli schopni překonat konfirmační zkreslení.
Příčinami jsou „chtivost, nenávist, ne-vědomost“, říká již před více než 2500 lety jeden z největších psychologů, který kdy žil. Podívejme se tedy na dění posledních let primárně z psychologického hlediska.
Belgický psycholog Mattias Desmet mluví o “mass formation psychosis” a analyzuje ji ve své vynikající knize Psychologie totalitarismu, navazující na LeBonovu Psychologii davu a Arendtovou a její Původ totalitarismu.
Nedávno jsem shodou okolností psala článek právě o mass formation psychosis. Můžeš zkusit vysvětlit, jaké jsou dle Desmeta příčiny tohoto jevu?
Zaprvé celkový pocit osamělosti a nedostatek sociálních vazeb a vztahů - virtuální neživot na a-sociálních sítích tento problém jen prohlubují - o lockdownech a zavřených školách není třeba se ani zmiňovat. Člověk je „živok společenský,“ a v jakékoliv izolaci trpí.
Zadruhé nedostatek smyslu - nejen neuspokojivé vztahy či práce, ale i ztráta nějakého vyššího smyslu obecně, vyššího principu mravního - když jej člověk nemá, ne že nevěří v nic, ale věří v cokoli.
Zatřetí volně se vznášející úzkost a nespokojenost, které pramení z té osamělosti a toho nedostatku smyslu. A pak následné projevy frustrace a agrese z této úzkosti.
Když si k tomu všemu připočítáme vznik konzistentního narativu ze strany vládních představitelů, masmédií atd., který frustraci a úzkost využívá a usměrňuje - například skrze algoritmy sociálních sítí… Výsledek je jakási trvalá davová psychóza, která může způsobit ztrátu racionality i u inteligentních lidí.
Jak se to projevuje?
Během nedávné covidové doby jsme to mohli pozorovat například v situacích, kdy právě ti lidé, kteří se nejvíce oháněli „kritickým myšlením“, často jen projektovali svoje úzkosti navenek a v nevědomé posedlosti obhajovali tehdy i zpětně vzato nehorázné praktiky - navzdory třeba vysokému IQ či vzdělání. Naopak, vzhledem k vysokému IQ či vzdělání byli tito lidé ve svých argumentech o to efektivnější.
Spouštěčem během epidemie byl strach. Ale i lidé, kteří si zachovali chladnou mysl během covidu, mohou mít z něčeho strach. Například z celosvětově bujícího kapitalismu dohledu a stále větších regulací svobody slova. Jak se mohou takoví lidé chránit před přehnanou panickou reakcí a následnou ztrátou racionality?
Spouštěčem dnes již těžko uvěřitelného dění byl vskutku strach, ale chtivost šla v jeho stopách. Všichni si pamatujeme očkování ne kvůli strachu z onemocnění, ale kvůli vstupu do restaurací či kvůli cestování - tenisky a iPhone za tečku na nádraží či v nákupním centru ani nebudu raději zmiňovat.
Stoici rozlišovali mezi negativními a pozitivními emocemi. Iracionální strach je emoce negativní a škodlivá, opatrnost pozitivní a důležitá. Bertrand Russel říká, že “kolektivní strach podněcuje stádní instinkt a má tendenci vyvolávat zuřivost vůči těm, kdo nejsou považováni za členy stáda“ - i to jsme bohužel zažili.
Co dělat? Dospět! Zažíváme masivní infantilizaci společnosti - dospělí jsou jak malá děcka, která se nechají jak vystrašit, tak uplatit čímkoliv, navíc děcka patřičně ukřičená, což je možno sledovat právě na (a)sociálních sítích. Je potřeba naučit se udělat krok zpět, zachovat si chladnou hlavu, nezaměňovat stočený provaz na zemi za hada, i když nás v příšeří třeba na začátku vylekal. Pozornost, všímavost, ducha-přítomnost jsou vlastnosti, které se dají a musí cvičit - díky moderním technologiím jsou to přesně ty vlastnosti, které ztrácíme, a jsme jak vystrašeni, tak ubaveni k smrti.
Sítě nás také svými algoritmy strkají do názorových akvárek, kde se cítíme bezpečněji a kde si ještě víc upevňujeme svoje názory, protože v těchto sociálních bublinách nás za ně každý chválí. Budujeme kmeny a dokonce stále ještě frčí i kulty. Nebo dnes frčí kulty dokonce víc než kdysi?
To je otázka. Po Nietzschem ohlášené „smrti Boha“ zůstalo v lidské duši vakuum, a příroda, jak víme, vakuum nemá ráda. Člověk je homo religiosus, „člověk náboženský“, jak říká Mircea Eliade, a to vakuum se vždy něčím zaplní - ve 20. i 21. století jsme byli svědky řady nových pokřivených nápodob klasických náboženství se vším všudy - fundamentalistickými příznivci rozpoznávajícími znamení, mesiáši, jasnými nepřáteli: fašismus, nacismus, marxismus, komunismus, scientismus, covidismus, zeleninismus, wokeismus, trumpismus…
O Covidu nebo klimatu se nediskutuje, je třeba přeci „věřit vědě.“ Schéma je vždy stejné - my versus oni, mesiášská spása zvenčí, fanatická víra místo rozumu, černobílé vidění světa místo přiznání nezjednodušitelné složitosti, hledání rozdílů místo toho společného. Právě proto mi jsou sympatické „nesektářské“ duchovní systémy jako je stoicismus, advaita védanta, buddhismus, islámský mysticismus či živé a žité křesťanství v duchu třeba mistra Eckharta. Buddhova poslední slova byla připomenutím, že každý je sám svým vlastním spasitelem. Jsou to dobré, nebo špatné zprávy, že to je na nás?
Já jsem potomek Charty 77, a ta se díky profesoru Patočkovi klonila k masarykovskému pojetí víry, kde se člověku, který se ukázňuje sám, dostává podpory od absolutna. Je pro mě tedy přirozený koncept osobní zodpovědnosti a naopak mi připadá zrůdný systém nabízející jakékoli odpustky. Ale je společnost schopná se vyvinout k větší míře osobní zodpovědnosti? Zatím to vnímám u libertariánů a obecně příznivců rakouské ekonomické školy. Ale není jejich ideál stejně utopický, jako byl ideál komunistů?
Profesor Patočka byl skutečným filosofem - navazoval na antickou tradici filosofie jako způsobu a cesty životem - žádné suchopárné teorie. Ona zodpovědnost je vždy trojího druhu: moje zodpovědnost sama k sobě - tj. vlastnímu vědomí a svědomí; k ostatním - protože žádný člověk není izolovaný ostrov; k Všehomíru, Absolutnu, Bohu či jak to chceme nazvat. Rakouská ekonomická škola a libertariáni jsou mi samozřejmě sympatičtí, ale to skutečné „štěstí“, svobodu (svůj bod) a nezávislost (ne-závislost) vidím mimo jakékoliv politické i ekonomické systémy. Na těch externalitách ve finále nezáleží - což neznamená, že bychom ony externality měli ignorovat, to vůbec ne. Jak však řekl Jim Carrey: „Myslím, že by každý měl zbohatnout, stát se slavný a uskutečnit všechno, o čem kdy snil – aby pochopil, že to není odpověď.“
V našem dokumentárním seriálu Digitální (R)evoluce, kde jsi byl před dvěma lety také váženým hostem, jsme se v epizodě o Bohu dotkli společně s Michalem Semínem tématu, odkud vlastně svoboda pochází a zda bez Boha není jen dekadentní libovůlí. Tolkien, Tvůj oblíbený autor, také tvrdí, že pravá svoboda přichází od Boha. Jak ale Boha “prodat” mladé generaci, které už přijde víra obecně jako něco iracionálního?
„Pokud je bůh mrtev, všechno je dovoleno,” píše Dostojevský v románu Bratři Karamazovi. Jeho současník, se kterým má mnoho společného, Friedrich Nietzsche, „smrt Boha“ neohlašoval s fanfárami, ale s obavou - co jeho místo zaplní? Asi největší dobrou práci pro revival západní duchovní tradice vidíme právě na poli moderního stoicismu, co se týče židokřesťanského dědictví týče, úžasnou práci dělá Jordan B. Peterson - jeho přednášky a disputace na téma biblických knih - Genesis, Exodus, anebo evangelií - zaujaly jak věřící různých denominací, tak agnostiky a „nevěřící“.
Lepší „marketing“ však podle mě není cesta - vedení příkladem je cesta: Když člověk uvidí, že je někdo dobrý člověk, určitě ho bude zajímat, jak to dělá. Zmiňovaný Peterson ostatně prorazil „banálními“ pravidly pro život, která jasně ukázala poptávku po nějakém návodu na šťastný život, průvodci, etickém kodexu - který lze ve finále napříč náboženstvími a duchovními systémy shrnout do slavného „Zlatého pravidla“ - „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Když se tím člověk řídí, život a svět je o poznání lepší, a je to (v duchu slavné Pascalovy sázky) vítězství tak nebo tak. Proto Peterson říká, že nemůže říci, že „věří“ - ale že se snaží žít tak, jako by Bůh existoval.
Jinak osobně vidím tuto otázku jinou optikou, spíše tou východní - či z hlediska fascinujících „moderních“ teorií vědomí, optikou zkušenostní. „Věřit“ je jedna věc, rozumět, zažít, žít - to je věc jiná.
S vírou a univerzálním mravním kodexem souvisí také respekt k životu “žít a nechat žít”. Kde se bere v západní kultuře v posledních letech fascinace smrtí jako něčím, co by mělo být ve společnosti co nejdostupnější?
Freud ve 20. letech, především v díle Za principem slasti (1920), rozšířil svůj model lidské psyché o dva základní protichůdné pudy. Eros, tedy libido, je životní, tvořivý a sjednocující pud, který směřuje k zachování života, lásce, plození a spojování. Thanatos, označovaný též jako destrudo, je naproti tomu smrtící, ničivý a rozkládající pud, který vede k agresi, destrukci, sebedestrukci a smrti.
Freudův Thanatos se neprojevuje jen v individuální agresi nebo depresi, ale i kolektivně. Může se například projevovat nárůstem míry sebevražd, zejména mezi mladými lidmi – nejde přitom pouze o individuální tragédie, ale o symptom širší ztráty smyslu, existenciální prázdnoty a apatie. Dále se Thanatos projevuje idealizací smrti jako úniku ze strastiplného života beze smyslu, normalizací destruktivních tendencí, jako jsou kultura násilí, pornografie a nihilismu. Patří sem i přerušení generační kontinuity, které se projevuje popíráním hodnoty stáří, odmítáním rodičovství, kultem věčného mládí a infantilizací dospělosti. S tím souvisí i transhumanismus a vykořenění těla – sílící tendence odtrhovat člověka od jeho biologické přirozenosti, tedy od pohlaví, rozmnožování a konečnosti.
Jan Pavel II. napsal v Evangelium vitae, §28: „Stojíme dnes před obrovským střetem mezi kulturou života a kulturou smrti.“ To napsal v devadesátých letech minulého století. Dodal také, že „na tomto rozhodnutí mezi kulturou života a kulturou smrti závisí budoucnost člověka.“
Zlepšovat nějak svět může být vyšším smyslem lidského života, ostatně Viktor Frankl, který přežil holokaust, tvrdí, že právě pocit vyššího smyslu či poslání dával vězňům v lágrech motivaci nevzdat se a přežít. Běžného člověka však může paralyzovat velikost takového úkolu - zlepšovat svět. Co bys poradil čtenářům?
Jakmile slyším, že chce někdo „zlepšovat svět“, jsem velmi skeptický a opatrný - z historie máme spoustu dokladů, jak ty „zlepšováky“ (vždy na úkor druhých) dopadly.
Co tedy zbývá? Začít u sebe.
„Zasej myšlenku, sklidíš slovo. Zasej slovo, sklidíš čin. Zasej čin, sklidíš zvyk. Zasej zvyk, sklidíš charakter. Zasej charakter, sklidíš osud.“
Třeba začít u těch nejmenších věcí - minima maxima sunt, ty nejmenší věci jsou ty nejdůležitější. Zavolej mámě. Usměj se na pokladní na kase v sámošce. Bojuj třeba za záchranu deštných pralesů, jasně - ale nejdříve zalej kytky na chodbě, to zvládneš. A neboj se ozvat, když se dějí nepravosti a bezpráví.
Pavel Macek je uznávaný mezinárodní coach, specializující se na trénink s kettlebell, velkou činkou a vlastní vahou, mobilitu, flexibilitu, bojová umění, dechová cvičení a meditaci. Jako Master StrongFirst Certified Instructor reprezentuje v Česku prestižní mezinárodní školu síly StrongFirst. Je zakladatelem vůdčí české školy silového a kondičního tréninku KB5. Od r. 1991 se věnuje cvičení bojových umění, která studoval pod vedením legendárních mistrů různých stylů v Česku, USA, Hongkongu a Číně.
V současné době působí především jako školící autorita, vedoucí certifikační instruktorské kurzy cvičení s kettlebell a vlastní vahou, coach dechových cvičení různých systémů jako jsou staročínský qigong či moderní Second Wind. V rámci dobrovolnické činnosti a komunitní služby působí jako odborný garant pilíře Životaspráva spolku Obrozenci 2.0.
Pavel je velkým milovníkem kvalitní literatury, hudby, čaje Pu-Erh, koček a seriálu Lost.