Parlamentní shromáždění Rady Evropy odhlasovalo, že Julian Assange byl držen jako politický vězeň
Kompletní text a videozáznam projevu Juliana Assange před Parlamentním shromážděním Rady Evropy ve Štrasburku
„Pane předsedo, vážení členové Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE, pozn. red.), dámy a pánové. Přechod od mnohaletého věznění ve věznici s maximální ostrahou k tomu, že zde stojím před zástupci 46 národů a 700 milionů lidí, je hlubokou a neskutečnou změnou.
Zkušenost dlouholeté izolace v malé cele je těžko zprostředkovatelná; zbavuje člověka smyslu pro sebe sama a ponechává mu pouze syrovou podstatu existence. Ještě nejsem plně připraven mluvit o tom, co jsem prožil - o neúprosném boji o přežití, jak fyzickém, tak duševním, a nemohu ještě mluvit ani o smrti oběšením, vraždách a zanedbání lékařské péče mých spoluvězňů.
Předem se omlouvám, pokud má slova budou váznout nebo pokud můj projev nebude tak uhlazený, jak byste na tak významném fóru očekávali. Izolace si vybrala svou daň, kterou se snažím odbourat, ale pronášet projev v tomto prostředí je pro mě výzvou. Nicméně závažnost této příležitosti a váha projednávaných otázek mě nutí odložit své pochyby a promluvit k vám přímo.
Urazil jsem dlouhou cestu, doslova i obrazně, abych dnes před vás mohl předstoupit. Ještě než začneme diskutovat nebo odpovídat na vaše případné otázky, chtěl bych poděkovat PACE za její rezoluci z roku 2020, která konstatovala, že mé uvěznění představuje nebezpečný precedens pro novináře, a upozornila, že zvláštní zpravodaj OSN pro mučení vyzval k mému propuštění. Jsem rovněž vděčný za prohlášení PACE z roku 2021, které vyjadřuje znepokojení nad věrohodnými zprávami, že představitelé USA jednali o mém zavraždění, a opět vyzývá k mému rychlému propuštění.
A chválím Výbor pro právní záležitosti a lidská práva za to, že pověřil renomovanou zpravodajku Sunnu Ævarsdóttir, aby prošetřila okolnosti mého zadržení a odsouzení a následné důsledky pro lidská práva.
Nicméně stejně jako mnoho dalších snah, které byly v mém případě vynaloženy - ať už ze strany poslanců, prezidentů, premiérů, papeže, úředníků a diplomatů OSN, odborů, právníků a lékařů, akademiků, aktivistů nebo občanů - žádná z nich neměla být nutná. Žádné z prohlášení, rezolucí, zpráv, filmů, článků, akcí, finančních sbírek, protestů a dopisů za posledních 14 let nemělo být nutné. Ale všechny byly nutné, protože bez nich bych nikdy nespatřil světlo světa.
Toto bezprecedentní celosvětové úsilí bylo nutné, protože z právních ochran, které existovaly, mnohé byly pouze na papíře nebo nebyly účinné v žádném alespoň trochu rozumném časovém horizontu. Nakonec jsem dal přednost svobodě před nerealizovatelnou spravedlností poté, co jsem byl léta zadržován a hrozil mi 175letý trest bez účinného opravného prostředku.
Spravedlnost pro mě je nyní vyloučena, protože vláda USA písemně trvala na tom, že do dohody o přiznání viny nemohu podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva nebo dokonce žádost o zákon o svobodném přístupu k informacím kvůli tomu, co mi udělala v důsledku své žádosti o vydání.
Chci, aby to bylo zcela jasné. Dnes nejsem na svobodě, protože systém fungoval. Dnes jsem na svobodě proto, že jsem se po letech věznění přiznal k novinářské práci. Přiznal jsem se k tomu, že jsem vyhledával informace od zdroje. Přiznávám se k získání informací ze zdroje. A přiznávám se k tomu, že jsem informoval veřejnost o tom, jaké informace to byly. K ničemu jinému jsem se nepřiznal. Doufám, že mé dnešní svědectví poslouží k tomu, aby upozornilo na slabiny stávajících ochranných opatření a pomohlo těm, jejichž případy jsou méně viditelné, ale kteří jsou stejně zranitelní.
Poté, co jsem vyšel z Belmarshského žaláře, mám pocit, že pravda je nyní ještě méně rozeznatelná, a lituji, kolik pevné půdy pod nohama bylo ztraceno během tohoto období, kdy bylo vyjadřování pravdy podkopáváno, napadáno, oslabováno a snižováno. Pozoruji více beztrestnosti, více utajování, více odvet za říkání pravdy a více autocenzury. Je těžké nespojovat si stíhání mé osoby americkou vládou - jejího překročení rubikonu tím, že mezinárodně kriminalizovala žurnalistiku - se současným ochlazeným klimatem pro svobodu projevu.
K založení WikiLeaks mě vedl jednoduchý sen: vzdělávat lidi o tom, jak svět funguje, abychom díky porozumění mohli dosáhnout něčeho lepšího. Když máme mapu toho, kde jsme, můžeme pochopit, kam můžeme jít. Znalosti nám dávají možnost hnát moc k odpovědnosti a požadovat spravedlnost tam, kde není. Získali jsme a zveřejnili pravdu o desetitisících skrytých obětí války a dalších neviditelných hrůzách, o programech vraždění, vydávání, mučení a masového sledování. Odhalili jsme nejen kdy a kde se tyto věci staly, ale často i politiku, dohody a struktury, které za nimi stály.
Když jsme zveřejnili Collateral Murder, nechvalně proslulé záběry z dělové kamery, na nichž posádka amerického vrtulníku Apache horlivě rozstřílela na kusy irácké novináře a jejich zachránce, vizuální realita moderní války šokovala svět. Zájem o toto video jsme však využili také k tomu, abychom lidi nasměrovali k utajovaným zásadám, kdy může americká armáda v Iráku nasadit smrtící sílu a kolik civilistů může být zabito, než získá vyšší souhlas.
Ve skutečnosti bylo 40 let z mého potenciálního 175letého trestu právě za získání a zveřejnění těchto zásad. Praktická politická vize, kterou jsem získal po prozkoumání špinavých válek a tajných operací ve světě, je jednoduchá: Přestaňme se pro změnu navzájem dusit, mučit a zabíjet. Stanovme správně základy a ostatní politické, ekonomické a vědecké procesy dostanou možnost postarat se o zbytek.
Práce WikiLeaks byla hluboce zakořeněna v principech, které toto shromáždění prosazuje. Žurnalistika, která vyzdvihovala svobodu informací a právo veřejnosti na informace, našla svůj přirozený provozní domov v Evropě. Žil jsem v Paříži a měli jsme formální firemní registrace ve Francii a na Islandu. Náš novinářský a technický personál byl rozptýlen po celé Evropě. Do světa jsme publikovali ze serverů ve Francii, Německu a Norsku.
Před 14 lety však armáda Spojených států zatkla jednoho z našich údajných whistleblowerů, vojína Manninga, analytika amerických zpravodajských služeb působícího v Iráku. Americká vláda současně zahájila vyšetřování proti mně a mým kolegům. Americká vláda nezákonně vyslala letadla s agenty na Island, zaplatila úplatek informátorovi, aby ukradl naše právní a novinářské pracovní produkty, a bez formálního procesu tlačila na banky a finanční služby, aby zablokovaly naše předplatné a zmrazily naše účty.
Na části této odplaty se podílela i vláda Spojeného království. U Evropského soudu pro lidská práva přiznala, že v této době nezákonně špehovala mé britské právníky. Nakonec bylo toto obtěžování právně neopodstatněné. Ministerstvo spravedlnosti prezidenta Obamy se rozhodlo mě neobžalovat, protože uznalo, že nebyl spáchán žádný trestný čin. Spojené státy nikdy předtím nestíhaly vydavatele za zveřejnění nebo získání vládních informací. To by vyžadovalo radikální a zlověstnou reinterpretaci americké ústavy. V lednu 2017 Obama také zmírnil trest Manningovi, který byl odsouzen za to, že byl jedním z mých zdrojů.
V únoru 2017 se však situace dramaticky změnila. Byl zvolen prezident Trump. Jmenoval dva vlky v kloboucích MAGA: Mika Pompea, kansaského kongresmana a bývalého manažera zbrojního průmyslu, ředitelem CIA a Williama Barra, bývalého důstojníka CIA, generálním prokurátorem USA.
Do března 2017 WikiLeaks odhalily infiltraci CIA do francouzských politických stran, její špehování francouzských a německých představitelů, špehování Evropské centrální banky, evropských ministerstev hospodářství a stálé příkazy ke špehování celého francouzského průmyslu. Odhalili jsme rozsáhlou produkci malwaru a virů CIA, její podvracení dodavatelských řetězců, podvracení antivirového softwaru, automobilů, chytrých televizorů a iPhonů. Ředitel CIA Pompeo zahájil kampaň odplaty.
Nyní je veřejně známo, že CIA pod Pompeovým výslovným vedením vypracovala plány na můj únos a zavraždění v rámci ekvádorského velvyslanectví v Londýně a schválila, že půjde po mých evropských kolezích a vystaví nás krádežím, hackerským útokům a podstrkování falešných informací. Terčem útoku se stala také moje žena a můj malý syn. Ke sledování mé manželky byl trvale přidělen agent CIA a byly vydány pokyny k získání DNA z plenek mého šestiměsíčního syna. Toto je svědectví více než 30 současných a bývalých pracovníků amerických zpravodajských služeb, kteří hovořili s americkým tiskem, a které bylo navíc potvrzeno záznamy zabavenými v rámci trestního stíhání vedeného proti některým ze zapojených agentů CIA.
To, že se CIA zaměřila na mě, mou rodinu a mé spolupracovníky prostřednictvím agresivních mimosoudních a extrateritoriálních prostředků, poskytuje vzácný pohled na to, jak se mocné zpravodajské organizace zapojují do nadnárodní represe. Takové represe nejsou ojedinělé. Jedinečné je, že o této víme tolik díky četným whistleblowerům a soudnímu vyšetřování ve Španělsku.
Tomuto shromáždění není cizí ani extrateritoriální zneužívání ze strany CIA. Průlomová zpráva PACE o vydávání osob CIA v Evropě odhalila, jak CIA provozovala tajná zadržovací střediska a prováděla nezákonné vydávání osob na evropské půdě, čímž porušovala lidská práva a mezinárodní právo. V únoru letošního roku byl údajný zdroj některých našich odhalení, bývalý důstojník CIA Joshua Schulte, odsouzen ke čtyřiceti letům vězení v podmínkách extrémní izolace. Má zatemněná okna a nad dveřmi mu 24 hodin denně hraje přístroj s bílým šumem, takže přes ně nemůže ani křičet. Tyto podmínky jsou přísnější než na Guantánamu.
Nadnárodní represe se provádí také zneužíváním právních procesů. Nedostatek účinných záruk proti tomu znamená, že Evropa je zranitelná vůči tomu, že se jejích smluv o vzájemné právní pomoci a vydávání zmocní cizí mocnosti, aby pronásledovaly nesouhlasné hlasy v Evropě. V pamětech Mikea Pompea, které jsem četl ve své vězeňské cele, se bývalý ředitel CIA chlubí tím, jak tlačil na generálního prokurátora USA, aby proti mně zahájil řízení o vydání v reakci na naše publikace o CIA.
A skutečně, když Pompeo vyhověl jeho snahám, generální prokurátor USA obnovil vyšetřování proti mně, které Obama uzavřel, a znovu zatkl Manningovou, tentokrát jako svědka. Manningová byla více než rok držena ve vězení a byla jí uložena pokuta tisíc dolarů denně v rámci formálního pokusu přinutit ji k tajnému svědectví proti mně. Nakonec se pokusila vzít si život. Obvykle máme na mysli pokusy donutit novináře, aby svědčili proti svým zdrojům. Ale Manningová byla nyní zdrojem, který byl nucen svědčit proti svému novináři.
V prosinci 2017 dosáhl ředitel CIA Pompeo svého a americká vláda zaslala Velké Británii zatykač na mé vydání. Britská vláda zatykač před veřejností tajila další dva roky, zatímco ona, vláda USA a nový ekvádorský prezident se snažili utvářet politickou, právní a diplomatickou půdu pro mé zatčení. Když se mocné státy cítí oprávněny zaměřit se na osoby za svými hranicemi, nemají tyto osoby šanci, pokud neexistují silné záruky a stát, který je ochoten je vymáhat. Bez nich nemá žádný jednotlivec naději na obranu proti obrovským prostředkům, které může státní agresor nasadit.
A kdyby náhodou situace v mém případě nebyla už tak dost špatná, vláda USA prosadila nové nebezpečné globální právní nastavení: Právo na svobodu projevu mají pouze občané USA. Evropané a jiné národnosti práva na svobodu projevu nemají. USA však tvrdí, že jejich zákon o špionáži se na ně stále vztahuje bez ohledu na to, kde se nacházejí. Evropané v Evropě se tedy musí podřídit americkému zákonu o utajování, aniž by se proti němu mohli jakkoli bránit, pokud jde o vládu USA. Američan v Paříži může mluvit o tom, co vláda USA chystá - možná. Ale pro Francouze v Paříži je to trestný čin bez jakékoliv obhajoby a může být vydán stejně jako já.
Nyní, když jedna cizí vláda oficiálně prohlásila, že Evropané nemají právo na svobodu projevu, byl vytvořen nebezpečný precedens. Další mocné státy budou nevyhnutelně následovat jeho příkladu. Válka na Ukrajině již přinesla kriminalizaci novinářů v Rusku, ale na základě precedentu vytvořeného mým vydáním nic nebrání Rusku, nebo dokonce jakémukoli jinému státu, aby se zaměřil na evropské novináře, vydavatele nebo dokonce uživatele sociálních médií tvrzením, že byly porušeny jejich zákony o utajení. Práva novinářů a vydavatelů v evropském prostoru jsou vážně ohrožena. Nadnárodní represe se zde nesmí stát normou.
Jako jedna ze dvou velkých světových normotvorných institucí musí PACE jednat. Kriminalizace zpravodajské činnosti je hrozbou pro investigativní žurnalistiku všude na světě. Byl jsem formálně odsouzen cizí mocností za to, že jsem během svého pobytu v Evropě žádal, přijímal a zveřejňoval pravdivé informace o této mocnosti. Základní problém je jednoduchý: Novináři by neměli být stíháni za to, že dělají svou práci. Novinařina není zločin, je to pilíř svobodné a informované společnosti.
Vážený pane předsedající, vážení delegáti, pokud má mít Evropa budoucnost, v níž svoboda slova a svoboda zveřejňovat pravdu nebudou výsadami několika málo osob, ale právy zaručenými všem, pak musí jednat tak, aby se to, co se stalo v mém případě, nikdy nestalo nikomu jinému.
Chtěl bych vyjádřit svou nejhlubší vděčnost tomuto shromáždění, konzervativcům, sociálním demokratům, liberálům, levičákům, zeleným a nezávislým, kteří mě během tohoto utrpení podporovali, a nesčetným jednotlivcům, kteří se neúnavně zasazovali o mé propuštění. Je povzbuzující vědět, že ve světě, který je často rozdělen ideologicky a zájmově, přetrvává společný závazek chránit základní lidské svobody. Svoboda projevu a vše, co z ní vyplývá, se nachází na temné křižovatce. Obávám se, že pokud se instituce, které stanovují normy, jako je PACE, neprobudí a neuvědomí si vážnost situace, bude už pozdě.
Pojďme se všichni zavázat, že se budeme podílet na tom, aby světlo svobody nikdy nezhaslo, aby snaha o pravdu žila dál a aby hlasy mnohých nebyly umlčeny zájmy několika málo lidí.“
Celé slyšení sledujte zde (včetně úvodních slov a následných otázek a odpovědí).
