Matt Taibbi: Pokud se Trump vykašle na svobodu slova, svět je v háji
Občanské svobody na celém světě jsou na bodu mrazu, Donald Trump se vykašlal na první dodatek v tu nejhorší možnou chvíli.
Překlad původního článku z Racket News
Čína zaručuje svobodu projevu, pokud nenarušuje „zájmy státu“. Za přirovnání armády k veverce můžete dostat pokutu 14,7 milionu jüanů. V Rusku se vězení plní kritiky režimu, zatímco noviny jako Novaja Gazeta jsou nuceny pozastavit vydávání až do konce války na Ukrajině. Britská policie běžně provádí zátahy proti narušitelům projevu napříč spektrem, Německo se v pořadu 60 minut chlubí svými myšlenkovými policajty a rozsáhlý cenzurní zákon EU, zákon o digitálních službách, právě sehrál roli při zvrácení výsledku voleb v Rumunsku. Po celém světě, od Ukrajiny přes Austrálii a Izrael až po Indii, je svoboda projevu na ústupu.
Zbývá tedy Amerika, kde je první dodatek poslední překážkou globálního posunu směrem k byrokratizaci projevu. V loňské kampani Donald Trump a J. D. Vance právem vystupovali proti excesům Demokratické strany v oblasti projevu, přičemž Vance prohlásil, že názory na cenzuru představují „největší rozdíl“ mezi Trumpem a Kamalou Harrisovou, a Trump po inauguraci jmenoval do vysokých funkcí cenzurované osobnosti, jako jsou Robert F. Kennedy mladší, Tulsi Gabbardová a Dr. Jay Bhattacharya. Administrativa se zpočátku chovala, jako by chápala vážnost situace, a Vance konfrontoval Evropu s jejími zásahy do občanských svobod. Zdálo se, že vědí, čeho chtějí v této otázce dosáhnout.
Tato operace nyní visí na vlásku. Trump to najednou ve velkém stylu u tématu svobody slova kazí, a to dvěma velkými kategoriemi průšvihů: podlézáním Izraeli a saháním do stejné zásobárny nouzových opatření, do které nedávno sáhli zahraniční protihráči jako Keir Starmer, Olaf Scholz a Thierry Breton ve snaze potlačit populistická hnutí, jako je to Trumpovo. Jakmile naskočí na tento vlak, jsme všichni v háji, protože už nebude kam utéct:
Tento týden jsem hovořil s půltuctem obhájců svobody slova a právníků zabývajících se prvním dodatkem, z nichž mnozí právě strávili pět a více let vyčerpávajícím bojem proti dlouhému seznamu většinou „pokrokových“ porušování občanských svobod, od zákazů návštěvy kostela během pandemie přes snahy zablokovat obžalovaným z 6. ledna možnost používat GoFundMe k získávání peněz na vlastní obhajobu až po digitální cenzuru. Abyste získali úplnou představu o jednom z těchto rozhovorů, můžete si přečíst můj rozhovor s hlavním vládním poradcem FIRE Tylerem Cowardem, nicméně všichni tito lidé vyjádřili značnou míru znepokojení („Jsem asi na sedmičce. Ne, na osmičce,“ povzdechl si jeden právník ze Středozápadu).
Hodně povyku se dělá kolem sobotního zadržení palestinského aktivisty Mahmúda Chalíla agenty ministerstva vnitřní bezpečnosti. Stejně jako v případě většiny politických témat ve Spojených státech je tento příběh zabalen jako stranický kočkopes, přičemž mainstreamové publikum čte o ušlechtilém disidentovi se zelenou kartou deportovaném za protiizraelské názory a konzervativní média o obtížném cizinci, který narušuje vyučování a rozdává letáky s logem Hamásu, jehož přítomnost by „ohrozila naléhavý zahraničněpolitický zájem USA“, jak se vyjádřil ministr zahraničí Marco Rubio.
Zapomeňte na Chalíla. O něj nejde. Problémem jsou Trumpovi úředníci, kteří se zavázali vyhostit ze země masy lidí za dosud nespáchané přestupky a pod vágními záminkami, jako je „spojení s Hamásem“. Jak řekl Coward (viz přiložený rozhovor): „Co to znamená?“ A stejně tak, co znamená být „sympatizantem Hamásu“ a co představuje „napomáhání porušování [imigračních] zákonů“, což je norma, kterou se Trump právě rozhodl použít, aby odepřel úlevu některým držitelům federálních studentských půjček?
Toto používání vágního jazyka smíchaného s pojmy z rejstříku politických projevů se podobá technikám, které loni používali politici, proti nimž Trump a Vance kandidovali nebo je kritizovali, jako Kamala Harrisová a Tim Walz, Brit Keir Starmer nebo cenzurní fanatici z Centra globálních hrozeb, které vytvořil Barack Obama. Kulturní cíle jsou odlišné, ale obě strany by se styděly, kdyby si uvědomily, jak téměř totožné jsou argumenty ospravedlňující jejich zásahy.
Vezměme si například program nové administrativy „Catch-and-Deport“, který bude mimo jiné využívat umělou inteligenci k analýze účtů na sociálních sítích v rámci snahy „celé vlády“ vyhledávat a deportovat cizince za porušení Minority Report, tj. proto, že „mají v úmyslu páchat teroristické útoky, ohrožovat naši národní bezpečnost, zastávat nenávistnou ideologii nebo jinak zneužívat imigrační zákony ke zlovolným účelům“.
Nebyli konzervativci pobouřeni, když Starmer loni v srpnu slíbil, že využije „sdílené zpravodajství“ a „technologii rozpoznávání obličejů“ k dopadení údajných verbálních zločinců „ještě předtím, než nastoupí do vlaku“? Neptal se Elon Musk: „Je tohle Británie, nebo Sovětský svaz?“. A pokud Trump plánoval otočit a okamžitě nasadit ministerstvo zahraničí a DHS, aby jako trestní mechanismus používaly počítačové skenování sociálních médií, proč jsme se zaobírali blacklisty financovanými ministerstvem zahraničí, debilní Radou pro řízení dezinformací DHS nebo šikanou osobností jako Bhattacharya nebo Tucker Carlson?
Nejhorší je, o jak obrovské pokrytectví se jedná. Poté, co Británie přijala svůj odporný zákon o bezpečnosti na internetu a začala brojit proti „nelegálnímu obsahu“, se američtí obhájci slova hlasitě smáli orwellovské absurditě tohoto termínu. Teď Trump vyhrožuje, že kvůli „nelegálním protestům“ omezí financování škol? Dostal ten nápad od Starmera?
Republikáni celé léto peskovali Tima Walze za to, že neví, že nenávistné projevy jsou v této zemi chráněny, a Vance v Mnichově správně vyčetl Evropanům, že používají „nenávistný obsah“ jako záminku k potlačování disentu. A teď se Vanceův tým chystá deportovat lidi za „nenávistnou ideologii“? A konečně, nemělo by se Trumpovo ministerstvo zahraničí stydět za to, že slibuje „celovládní“ přístup k zastavení extremismu, když Obama sliboval stejnou „celovládní“ koncepci při zakládání nechvalně proslulé cenzurní operace Global Engagement Center na svém ministerstvu zahraničí? Je možné, že obě myšlenky pocházejí od stejných lidí z ministerstva zahraničí?
A konečně, Trump jmenoval Gabbardovou ředitelkou Národní zpravodajské služby zčásti proto, aby vrazil palec do oka těm, kteří ji zařadili na seznam “Quiet Skies” teroristů, který se stal nechvalně známým mimo jiné kvůli sledování lidí, kteří ani nebyli podezřelí ze spáchání trestného činu. Nyní dělá Trump celebritu z Chalíla, který je podobně trestán za něco, co ještě ani neudělal; nejmenovaný úředník administrativy právě řekl Free Press: „Obvinění zde není, že by porušoval zákon.“ Proč to tedy řešíme?
Zastánci tohoto kroku poukazují na to, že stát má pravomoc vyhazovat i držitele zelených karet (možná ano, ale o tom více níže), nicméně následně většinou pokračují tím, jak Chalíl mobilizoval podporu Hamásu nebo rozvracel americkou politiku nebo byl sám o sobě otravný a nerespektoval první dodatek. To je stejný argument „je to prostě sráč“, proti kterému jsme právě strávili roky boje, od cenzury řečníků na amerických kampusech přes blokaci samotného Trumpa na sociálních sítích až po nedělní vyškrtnutí Calina Georgescua z volebních lístků v Rumunsku.
Jak už to bývá standardem v každém příběhu týkajícím se Trumpa, spousta novinářské hysterie kolem těchto příběhů ignoruje klíčové úhly pohledu. Jak na křížové tažení proti DEI, tak na Trumpův útok na Kolumbijskou univerzitu ve stylu Hannibala by se alespoň teoreticky dalo pohlížet jako na antidiskriminační kroky, jejichž cílem je odstavit vládu od podnikání v oblasti sponzorování rasistických/hloupých politik, počínaje segregovanými absolventskými ceremoniály („multikulturní oslavy“, jak tomu říká Kolumbijská univerzita) přes segregované koleje („komunity zvláštního zájmu“, jak tomu říká Kolumbijská univerzita) až po vynucené prohlášení o rozmanitosti, které je už nějakou dobu urážkou prvního dodatku. Dokonce i tvrdé potrestání škol, jako je Columbia, za nedodržování povinností vyplývajících z hlavy VI, pokud jde o propalestinské protesty, by mohlo být v pořádku, kdyby se administrativa držela požadavku, aby školy zastavily skutečně diskriminační praktiky, jako je blokování pohybu pomocí lidských řetězů nebo zákaz vstupu „sionistů“ do určitých oblastí.
Místo toho Trump celé úsilí zmrzačil tím, že se v celé šíři přiklonil na stranu Izraele a Bibiho Netanjahua sérií nesmyslných kroků, počínaje svým exekutivním nařízením o boji proti antisemitismu z roku 2019. Ten zakotvil koncept používání definice antisemitismu podle Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA), která zahrnuje jasně legální projevy jako „popírání práva židovského národa na sebeurčení... tvrzením, že existence státu Izrael je rasistickým počinem“ nebo „lživá, dehumanizující, démonizující nebo stereotypní tvrzení o... moci Židů jako kolektivu“. Právě jsme prožili téměř deset let bez komedie a teď Donald Trump, v podstatě politická verze Dona Ricklese, chce stereotypy postavit mimo zákon? Zapomeňte, že tento a následné kroky, jako je jeho aktualizovaný příkaz o antisemitismu z letošního roku, jsou v otevřeném rozporu s prvním dodatkem, podle kterého jsou nenávistné projevy chráněny. Daleko větší hloupost je souhlasit s premisou, že procházíme tak „bezprecedentní vlnou odporné antisemitské diskriminace“, že je třeba udělat díru do ústavy, abychom to napravili.
To je úplně stejná koncepce, a možná ještě hloupější než horečný spěch prohlásit rasismus po kauze George-Floyda za „krizi veřejného zdraví“ takové virulence, že následně nahradila jiný výjimečný stav potlačující svobodu slova z té doby, tedy z období lockdownu. Pokud je Trump alespoň z poloviny takový vyjednavač, jak o sobě tvrdí, řekne Izraeli a AIPAC, že si mohou nechat svou Gaza Riviéru nebo cokoli jiného, co jim slibuje jako podporu, ale od Listiny práv dají prosím pěkně ruce pryč. Sakra, dokonce i člověk, který definici IHCR napsal, Kenneth Stern, řekl, že nikdy nebyla zamýšlena jako kodex svobody slova (viz rozhovor s FIRE). Zdálo se, že Trump a Vance minulý týden neměli problém postavit se Volodymiru Zelenskému, a potažmo Evropě, aby chránili americké zájmy. Měli by tedy být ochotni udělat totéž, aby ochránili Listinu práv před hrstkou lobbistů, pokud ovšem opravdu nejsou izraelskými děvkami.
Trump nikdy nemluvil jako občanský libertarián, což je v pořádku. Jeho schizma spočívalo v tom, že vždycky hrál pravý opak a vystupoval jako parodická směs Mobutua a Drsného Harryho, jako tehdy, když řekl davu policistů: „Prosím, nebuďte příliš hodní“ na podezřelé. Ale navzdory některým znervózňujícím epizodám a více než 400 žalobám, které proti němu podala ACLU, nebyl Trump v prvním volebním období takovou katastrofou pro občanské svobody, jak o něm tvrdila televize. Většinu z těchto prvních čtyř let strávil jako vysoce postavený zástupce běžnějších obětí národní policejní autority, protože demokratičtí oponenti nasadili vše, včetně digitální cenzury, politického špehování, úniků informací a „narušování“ ve stylu šedesátých let od FBI a extravagantního používání zákonů, jako je zákon o špionáži a zákon o KKK, aby po něm šli. Trump říkal šílené věci, ale byla to jeho právnická kancelář, která dostávala sodu. Stál na straně příjemců přehmatů v oblasti občanských svobod.
Nyní se Trump chytá do stejné pasti jako jeho protivníci, když zřejmě předpokládá, že může rovnou porušit všechna pravidla, protože ta byla již dříve porušena v boji proti němu. „Jde o tolik různých problémů,“ řekla Nadine Strossenová, bývalá prezidentka ACLU. „Je těžké to sledovat.“
Strossenová si dnes ráno prostudovala legální pravomoc, na kterou se odvolává ministerstvo vnitřní bezpečnosti, aby posvětilo svou politiku hromadných deportací - jde o nejasné ustanovení zákona o přistěhovalectví a národnosti, které Knight Institute vyhrabal prostřednictvím žádosti FOIA. „Bylo vytvořeno jako součást zákona Patriot Act,“ říká. „Neuvědomila jsem si, že tento zákon je poměrně nový.“
Ano, je tam černé na bílém, že můžete vyhostit cizince, který „schvaluje nebo podporuje teroristickou činnost“. To se může vztahovat na některé z lidí, kteří budou po analýze administrativy posílené o umělou inteligenci posbíráni, ale je těžké si představit, že to bude pasovat na všechny. I kdyby tento zákon přežil napadení u nejvyššího soudu, nebude to mít význam. To, co Madison nazýval „papírovými zárukami“, nezabrání politikům v tom, aby pošlapali občanské svobody, zejména v Americe po 11. září, jejíž legislativa je plná pravidel vybízejících výkonné pracovníky, aby jen tak z rozmaru občanské svobody porušovali. Dokonce i některé naše starší zákony k tomu vybízejí, jako například zákony, které dávají guvernérům pravomoc zastavit bohoslužby v případě pandemie, nebo případ Turner v. Williams z roku 1904 proti „nežádoucím přírůstkům naší populace“, který právě citoval mluvčí Národního centra na obranu Židů ve Free Press, aby ospravedlnil deportace.
Jak však upozorňuje Strossen, existují také případy jako Bridges v. Wixon, v němž soudce Nejvyššího soudu Francis Murphy poukázal na to, že cizinci sice nemají na cestě k nám stejná práva jako Američané, ale „jakmile cizinec legálně vstoupí a pobývá v této zemi, začnou mu náležet práva zaručená ústavou všem lidem uvnitř našich hranic“. O zákonech se můžeme dohadovat od rána do večera. Ale proč to dělat? Stát už má prakticky nezpochybnitelnou pravomoc vyhostit lidi, kteří jsou v zemi nelegálně, a tato operace probíhá nebývalým tempem. Jít po lidech, kteří mají v pořádku doklady, na základě dystopické předkrizové koncepce nebo vágního standardu „nenávistného“ přesvědčení, je totéž, co už dělají všechny ostatní země na světě.
Jak bylo uvedeno výše, většina vyspělého světa má nyní v zákonech tu či onu verzi stejných mimořádných ustanovení, ať už jde o DSA v Evropě, čínský zákon o národní bezpečnosti, ruský zákaz „nespolehlivých“ projevů nebo debilní britský zákon o „nezákonném obsahu“. Nyní se do tohoto slavného klubu dostává i Donald Trump, a to v době, kdy svět nutně potřebuje, aby to nedělal. Nechtěl by v tom být raději jiný?