Matt Taibbi: Je větší hrozbou pro svobodu slova Evropa, nebo Trumpova Amerika?
Poznámky po náročném rozhovoru s Freddiem Sayersem z britského Unherd
Překlad původního článku ze serveru Racket
V úterý ráno, den poté, co byl scenárista a komik Graham Linehan ze seriálu Father Ted zatčen na letišti Heathrow za tři tweety považované za transfobní, jsem hovořil s Freddiem Sayersem z britského Unherd v rozhovoru publikovaném včera. Pro ty, kteří to nevědí, Unherd je oddaným, často osamělým obhájcem svobody projevu v době po brexitu, kdy došlo k významným změnám v postoji Britů. Freddieho web reagoval na příběh Linehana charakteristickým způsobem: „Hanebné zatčení Grahama Linehana“
V posledním roce se ale Unherd stal skeptičtějším ohledně neomezené svobody slova. Došlo k negativní reakci na kritiku britské regulace ze strany Ameriky, zejména ze strany Elona Muska a jeho příznivců na X/Twitteru. Prostřednictvím hlasů jako Richard Hanania a vždy zajímavý Malcolm Kyeyune věnoval Unherd hodně prostoru kritice Muskových akcí s DOGE a tomu, co považuje za nekontrolovaný tok lží na X.
Mám své vlastní zdokumentované problémy s Muskem a často kroutím hlavou nad jeho ukvapenými tweety, i když mnoho z údajně „hrozných“ věcí, které řekl, mi připadá spíš vtipných (např. fotka Billa Gatese pod tweetem „pro případ, že potřebujete rychle ztratit erekci“). Jak je uvedeno v přátelském rozhovoru výše, když jsem byl požádán, abych si vybral mezi britskou vládou, která zatýká občany za tweety a má zákon o online bezpečnosti, který dává státu širokou kontrolu nad internetovým obsahem, musím se přiklonit na stranu Muska.
Má jistě důvody být naštvaný na Británii a EU, které hrozí paralyzujícími sankcemi za odmítnutí dodržovat diktát, co se týče kontroly obsahu. Jak jsme Paul Thacker a já také informovali loni, labouristické Centrum pro boj proti digitální nenávisti uvedlo v uniklých dokumentech „Zabít Muskův Twitter“ jako hlavní cíl organizace:
Když Freddie označil Muskův Twitter za „žumpu“, vybavila se mi vzpomínka. Je to již zapomenuto, ale éra digitální cenzury začala dvěma volebními výsledky. Nejprve po brexitu v červnu 2016 a poté po zvolení Donalda Trumpa v listopadu téhož roku se okamžitě stalo obecně přijímaným názorem, že za to mohou „dezinformace“ na sociálních sítích. Když byl Trump zvolen, Twitter – ne Twitter Elona Muska, ale Twitter Jacka Dorseyho, takže něco jako BlueSky Twitter – byl New York Times označen za „žumpu dezinformací“. Veřejná panika dosáhla takového stupně, že během roku byly Twitter, Facebook a Google předvolány do Kongresu a pod hrozbou zvýšené regulace donuceny vyvinout plány na boj proti „nesouladu“ a dezinformacím, čímž vzniklo cenzurní spojenectví veřejného a soukromého sektoru.
Twitter a Facebook, dříve chválené jako mazivo pomáhající Baracku Obamovi k vítězství („První prezident sociálních médií!“ rozplýval se Seattle Times), byly nyní pravidelně odsuzovány jako „žumpy“ „falešných zpráv“, fanatismu a antisemitismu. Tento vzorec se opakoval u řady témat (Covid, 6. leden, Ukrajina, Gaza) a inspiroval ještě drakoničtější reakce, od blokace Trumpových profilů na sítích až po odstraňování obsahu, který by mohl vést k „váhání s očkováním“. V Americe tato tvrdá digitální opatření přispěla k znovuzvolení Trumpa. V Evropě vedly děsy z brexitu, Trumpa, Viktora Orbána a dalších hnutí k přijetí zákonů o cenzuře, jako je zákon o digitálních službách (DSA).
Je to problém typu „co bylo dřív, slepice nebo vejce“. Vyvolal nebezpečný xenofobní nacionalismus státní zásahy, anebo naopak autoritářská politická garnitura vyvolala tuto nacionalistickou revoltu? USA pod vedením Trumpa a JD Vance po loňských volbách formálně obvinily Evropu a Británii z podkopávání demokracie, zatímco naši bývalí atlantičtí partneři nás obviňují z podněcování nacionalistického násilí, přičemž Musk se v Británii stal téměř hitlerovským padouchem. Kdo má pravdu? Freddie vyjádřil některé z těchto obav v dřívějším rozhovoru s Claire Lehmanovou z australského Quillette, ale moje americká odpověď zní, že si začala Evropa:
Loni na podzim jsem se rozhodl vystoupit na akci MAHA „Rescue the Republic“ a věnovat svůj projev jedinečnosti americké tradice svobody slova a tomu, proč je třeba ji chránit, především kvůli materiálům nalezeným v Twitter Files.
Pokud jste četli naši časovou osu na toto téma, víte, že americké firmy jako Facebook, Google, Microsoft a Twitter byly poprvé požádány, aby zavedly „dobrovolné“ monitorování obsahu evropskými úřady v polovině roku 2016, po teroristických útocích v Paříži a Bruselu. V Twitter Files jsme viděli, že společnost byla těmito událostmi natolik znepokojena, že najala odborníky na „counterspeech”, aby lobovali u zákonodárců na obou stranách Atlantiku za myšlenku, že správnou politickou odpovědí je více svobody slova, nikoli cenzura.
V Evropě neuspěli. Přijetí německého zákona NetzDG v roce 2017 a doplnění evropského Kodexu postupů proti dezinformacím v roce 2018 v návaznosti na skandál Cambridge Analytica zapletlo americké společnosti již v rané fázi do řady dohod, které je donutily vynaložit značné prostředky na prokázání souladu s předpisy rozšířením programů pro moderování obsahu.
Opakovaně se objevovaly snahy o přijetí amerických zákonů, které by odpovídaly evropským, například „Zákon o výzkumu a hlášení dezinformací o COVID-19 z roku 2020“. Reportérka New York Times Cecelia Kang si v pořadu CBS postěžovala, že naším „největším“ problémem je „to, že máme v Ústavě... první dodatek“ a „musíme se opravdu řídit ústavními omezeními“, zatímco „Spojené království, Německo, Nový Zéland, Austrálie [a] Indie“ mohou být v otázce „dezinformací“ o covidu aktivnější. Výše zmíněný zákon však neprošel. Snaha Bidenovy administrativy z roku 2022 o zřízení „Disinformation Governance Board“ (Rady pro boj proti dezinformacím) prostřednictvím Ministerstva vnitřní bezpečnosti také selhala, a to díky negativní odezvě veřejnosti.
V Twitter Files jsme viděli, že frustrovaní američtí a evropští úředníci v průběhu toho období diskutovali o možnosti, že USA buď evropské koncepty omezení svobody projevu přijmou samostatně, nebo se prostě přímo podřídí zákonům EU, jako je zákon o digitálních službách. Jedna zpráva Evropského parlamentu, která byla napsána po zvolení Joea Bidena a interně projednána na Twitteru, měla název „Využití nové dynamiky v transatlantických vztazích: Potenciální oblasti společného postupu během Bidenova prezidentství“. Navrhovala, aby USA hledaly „inspiraci v kodexu EU pro boj proti dezinformacím“ a prosazovaly pravidla pro svobodu slova prostřednictvím Federální obchodní komise (FTC) bez nutnosti schvalování Kongresem:
To se shodovalo s dalšími materiály, jako třeba s návrhem Aspen Institutu na financování byrokracie pro „budování kapacit“ pro „opatření proti dezinformacím“ prostřednictvím „pokut FTC“. Institut také prosazoval mezinárodní „meziprogramovou databázi“ porušovatelů pravidel projevu. Zpráva lobbistické firmy najaté Twitterem po 6. lednu dokonce popisovala, jak „rozčarovaní“ byli členové Kongresu na Kapitolu, a naznačovala, že USA by měly „následovat příklad Evropy“. Další shrnutí firmy pro politické poradenství, kterou najal Twitter, popisovalo, jak úředníci a vedoucí pracovníci „naříkali nad omezeními, která jsou na vládu uvalena v důsledku prvního dodatku“.
Když John Kerry na podzim loňského roku hovořil na WEF o problémech prvního dodatku ztěžujících „vymýcení [dezinformací]“, obavy se ještě zvýšily. Zdálo se, že jediná věc, na které se všichni v „anti-dezinformačním“ světě shodovali, bylo to, že první dodatek byl jedinečnou překážkou globálního prosazování práva.
V Trumpově historii nebylo nic, co by naznačovalo, že by byl nějakým zastáncem svobody slova, ale loni v létě opakované snahy demokratů zavést evropský styl regulací svobody slova způsobily, že budoucnost pod vedením Kamaly Harrisové nevypadala příliš růžově. Během kampaně Harrisové se demokraté spojili s francouzskou vládou, která zatkla generálního ředitele Telegramu Pavla Durova, a přijali pomoc v kampani od Starmerovy Labouristické strany, protože ten sliboval urychlení prosazování regulace svobody slova a dokonce nasazení „preventivních opatření“ podle vzoru filmu Minority Report.
Dokud první dodatek přežíval jako plevel v mezinárodní cenzurní zahrádce, nejhorším možným výsledkem mohla být dvojí špatná regulace svobody slova, což je vždycky lepší než jedna společná, globálně integrovaná regulace. Tak jsem to alespoň viděl před loňskou akcí „Rescue the Republic“ (Zachraňte republiku).
Po volbách se objevilo několik dobrých znamení (zrušení Global Engagement Center, jmenování obětí cenzury, jako byl Jay Bhattacharya, do vysokých státních funkcí, zdánlivá podpora Meta/X/Google atd. v úsilí bránit se zahraničním cenzurním kodexům), ale také několik jasných špatných znamení (Marco Rubio využívající umělou inteligenci ke skenování sociálních sítí legálních migrantů, jmenování šéfa X do vysoké kvazistátní funkce atd.). Když JD Vance pronesl projev v Mnichově, ve kterém odsoudil evropský trend zatýkání za projevy a dokonce zrušení voleb, bylo pozoruhodné, že americké mediální osobnosti i představitelé Demokratické strany se v médiích vyjádřili, že jsou šokováni, šokováni námitkami proti evropským zákonům. V níže uvedeném rozhovoru Katie Couricová – spolupředsedkyně Komise Aspen Institutu pro informační nepořádek, která sepsala zprávu navrhující reformy, které by byly „v souladu“ s DSA.
Rozhovor s bývalým velvyslancem v Rusku Michaelem McFaulem o kolapsu transatlantického partnerství:
Následovaly předvídatelné věci. Nejznepokojivější zásahy Trumpovy administrativy v proti svobodě slova v zájmu nacionalistické politiky, zatímco Británie a Evropa pro změnu pokračovaly v zásazích proti svobodě slova v zájmu potlačení nacionalismu.
Když byla 25. března zadržena turecká studentka Tufts Rümeysa Öztürk, propukla v americkém tisku a akademických kruzích panika. Jednalo se o doktorandku s legálním vízem, jejíž jediným zjevným přestupkem bylo autorství úvodníku v Tufts Daily, v němž požadovala, aby škola „uznala palestinskou genocidu“. Vláda, která zadrží legálního rezidenta za vlažný úvodník, jako je ten Öztürkové, pravděpodobně nemá problém s myšlenkou zatýkání za názory obecně, a proto měla Nadace pro individuální práva a svobodu slova (FIRE) pravdu, když podala žalobu a donutila soudy rozhodnout, zda má imigrační zákon přednost před prvním dodatkem ústavy.
Přesto byla reakce amerických médií pozoruhodná. Záznam z bezpečnostní kamery zachycující zatčení Öztürkové se stal virálním a vedl k komentářům, které k popisu jejího zadržení a zadržení studenta Columbia Mahmouda Khalila používaly slova jako „únos“, „unesen“ nebo „chytit“. Mezitím Times UK 4. dubna zveřejnily článek s titulkem „Policie provádí 30 zatčení denně za urážlivé zprávy online“. Britský deník napsal:
Údaje o zadrženích získané deníkem The Times ukazují, že policisté provádějí ročně asi 12 000 zatčení podle § 127 zákona o komunikaci z roku 2003 a § 1 zákona o škodlivé komunikaci z roku 1988...
Deník ukázal, že počet zatčení za projevy se od roku 2017 každoročně více než zdvojnásobil. Američtí a britští komentátoři od té doby tato čísla bagatelizují.
Moje bývalá redakce Rolling Stonu se ve svém článku o Linehanovi má větší obavy z „odporu“ vůči evropským zákonům než o samotného Linehana, který byl označen za reakcionáře. „Není to jediná celebrita středního věku, která se přiklonila k transfobii,“ poznamenal bývalý kontra-kulturní časopis. Uvedl také, že z 30 denních zatčení v Anglii vedlo k odsouzení pouze „méně než 10 procent“ a že mezi odsouzenými byli „jedinci, kteří podněcovali rasovou nenávist na sociálních sítích během protimigračních nepokojů v Británii loni v létě“, což bylo „násilí, které pomáhal podněcovat [Elon] Musk“.
BBC se obdobně ptala, co je to za Muskovu „podivnou fixaci“ na Británii, a poznamenala, že jedno z 30 denních zatčení v Anglii skončilo „tříměsíčním trestem odnětí svobody pro osobu, která loni zveřejnila mem s popiskem ‚pojďme [nadávka] se vzbouřit‘“. Britská státní média mohla ale klidně citovat třeba případ 40letého Davida Woottona, odsouzeného za to, že šel na halloweenskou párty převlečený za sebevražedného atentátníka Salmana Abediho, nebo studenta z Derbyshire, který někoho nazval „polským debilem“, nebo obyvatele Bedfordshire, který byl zatčen za to, že řekl, že „pansexualita“ „neexistuje“, nebo desítky dalších absurdních případů. Jenže nikdo nezveřejnil žádné děsivé záznamy z kamerových systémů „unesených“ účastníků halloweenské párty, čímž si můžeme odpovědět otázku, proč je americký tisk ochoten popisovat Mahmouda Khalila jako mučedíka svobody slova, ale již nikoli Juliana Assange, Linehana nebo penzionovaného seržanta německé armády, který byl zatčen za to, že nazval vicekancléře Roberta Habecka Schwachkopf, což se zřejmě překládá i jako „hlupák“ nebo „idiot“. Ve Velké Británii jsou tato hloupá zatčení nevyhnutelná, protože zákon, na jehož základě byl například Linehan zadržen, se zakládá na tom, zda se stěžovatel cítil „znepokojen“ nebo „zneužit“. Stejně jako mnoho amerických kampusových kodexů projevu se jedná o standard újmy, u kterého není nutné prokázat újmu, stačí ji pouze tvrdit. Zavedení trestního zákona v USA na základě tohoto konceptu by pro nás bylo radikálním krokem, ale v Evropě, která se tímto směrem ubírá již delší dobu, by to tak radikální nebylo.
Vzhledem k tomu, že po každých kontroverzních volbách dochází k zpřísnění vymáhání práva, lze se domnívat, že současná Evropa je pro Ameriku přízrakem příštích vánoc. To neznamená, že bychom měli Trumpovi dovolit, aby pošlapával ústavu, ale existuje důvod, proč vnímat konflikt mezi bývalými spojenci jako pozitivní. Dokud se nespojí, aby odstranili „nepohodlný“ první dodatek, budeme stále o krok vzdáleni od nejhoršího scénáře, který před rokem vypadal docela možně, ne-li pravděpodobně. Anebo přeháníme dystopický charakter nových evropských zákonů? Komentáře evropských čtenářů Racketu jsou vítány. Mezitím děkujeme Freddiemu a Unherd a doufejme, že naše dvě země neskončí ve vzájemné spirále úpadku.
