Martin Novotný: Ukrajina a co vše bylo v minulosti zcenzurováno?
Jeden z plakátů amerického Konvoje svobody říká: “Mysleli jste si, že nejomývanější částí lidského těla za rok 2021 byly ruce? Mýlíte se, byl to mozek.”
Jako někdo trávící poslední dva roky dvě až tři hodiny denně čtením studií o Covidu a nezávislých médií zveřejňujících rozhovory s lidmi jako Luc Montagnier (virolog, nositel Nobelovy ceny za medicínu), Robert Malone (biochemik, jeden z otců technologie mRNA vakcín) či Peter McCullough (kardiolog, jeden z nejcitovanějších autorů medicínských studií, který jako první začal upozorňovat na nárůst incidence myokarditid/perikarditid u osob, které podstoupily očkování proti Covid-19), tento vtip chápu a se mnou jistě mnoho dalších spoluobčanů. Ať těch, kteří již na počátku tušili, že principy evidence based medicine (lékařství podložené vědou) jsou od samého začátku porušovány, nebo těch, které v průběhu oněch dvou let zpolitizování lékařského tématu zklamalo. (Dejte si Tečku a nenakazíte se, nemoc nebudete šířit atp.)
Obávám se, že spolu s momentálním ústupem jedné kampaně (Covid-19) ve prospěch té další (válka na Ukrajině) to bude ještě horší. Překlad níže uvedeného článku ani můj úvod prosím neberte jako podporu války či schvalování válečných zločinů. Každá válka si zaslouží odsouzení (i ty vedené USA a NATO, které byly obecně pokládány za spravedlivé), pokud se dotkne civilistů a především dětí. V době propagandy podporované všemi masovými médii včetně těch veřejnoprávních je ale nutné (nejenom) tuto válku zasadit do historického kontextu.
V případě války na Ukrajině pak nemusíme nutně zacházet do první poloviny 20. století (vznik SSSR, působení Ukrajinské osvobozenecké armády aka Banderovců atd.), ale postačí si dohledat již odtajněné dokumenty z jednání mezi SSSR a USA/NATO během rozpadu východního bloku, které odhalují, že za to, že SSSR nebude intervenovat při sjednocení Německa a přechodu všech bývalých sovětských satelitů na demokracii, padly ze strany USA/NATO určité sliby. A nakonec se zaměřit na události, které vedly k tzv. Euromajdanu a nástupu nových elit.
A právě tomuto tématu se věnuje mnou přeložený článek s názvem Upcoming Elections and Ukrainian “Ultra-nationalism” níže, který v roce 2019 publikoval web The California Review. Ten se sice označuje za nepodléhající cenzuře, nicméně článek s názvem Nadcházející volby a ukrajinský ultranacionalismus přesto později smazal. Díky serveru Archive.org indexujícímu všechny změny na veřejně dostupných internetových stránkách je však stále možné si dnes článek přečíst.
Čtenáře prosím o jediné. Předtím, než si na klopu připnete jakoukoliv jinou stužku či vlajku, než je ta naše česká, zapojte kritické myšlení a zamyslete se nad tím, komu a čemu všudypřítomná mediální propaganda slouží. V případě války na Ukrajině si vás dovolím nasměrovat právě na dohody z let 1990 a 1991 mezi SSSR a USA/NATO, informace o Azovském batallionu, tzv. "májovém grilování” (Oděssa 2014), stále dostupném dokumentu NBC o dětských výcvikových táborech na Ukrajině či televizích 112 Ukraine/ZIK/NewsOne a sami si pak udělejte vlastní názor, co je pravda a zda se slučuje s tím, co dnes slyšíte a vidíte.
Nespoléhejte se prosím na oficiální zdroje. Klasickým příkladem může být Wikipedie, která je obecně považována za zdroj relevantních informací. Díky serverům jako je Archive.org indexujícím všechny změny na všeobecně dostupných internetových stránkách je i v případě konfliktu na Ukrajině zřejmé, že docházelo ke stovkám úprav informací dostupných na stránkách https://en.wikipedia.org/wiki/Ukraine dlouho před vlastní invazí (viz obrázek níže) tak, aby se všeobecně šířený narativ shodoval s tím, jaké informace poskytuje právě Wikipedie.
A nyní následuje překlad zmíněného článku:
Nadcházející volby a ukrajinský ultranacionalismus
Autor: AARON GENIN, 28. března 2019
Přestože se první kolo ukrajinských prezidentských voleb koná v neděli 31. března (pozn. překl.: jedná se o 31. 3. 2019), mnoho lidí mimo východní Evropu neví o problémech souvisejících s volbami ani o tom, kdo kandiduje. Tyto volby se zdají být referendem o „ultranacionalistické“ politice a ideologii, kterou Kyjev toleruje - nejčastěji na úkor etnických Rusů. Konečnou otázkou však nemusí být výsledky voleb, ale to, zda bude mezinárodní společenství schopno pochopit, co se na Ukrajině děje.
S nadcházejícím prvním kolem ukrajinských prezidentských voleb, které se budou konat 31. března, si mnoho Američanů není vědomo, kdo se uchází o úřad prezidenta, není si vědomo politiky, o které se na Ukrajině diskutuje, a nemá ponětí o probíhajících sporech ve státě, kterému USA poskytují zbraně a finanční podporu. Nedostatek informací o současných vedoucích kandidátech ze strany US médií je zarážející vzhledem k důsledkům, které budou mít jejich odlišné politické cíle na budoucnost probíhajícího konfliktu v regionu.
Současný prezident Peter Porošenko získal podporu mnoha osobností americké politické elity díky prohlášením, která učinil během své kampaně. Mimo jiné prohlásil, že: „My Ukrajinci požádáme o členství v Evropské unii v roce 2024 a není pochyb o tom, že jej obdržíme a že začneme realizovat akční plán týkající se členství v NATO.”
Zmíněný akční plán, jenž nastiňuje splnění požadavků na členství v NATO a na výdaje do roku 2020 v naději, že se Ukrajina co nejrychleji (k velké nelibosti Ruska) připojí k EU i NATO, zaznamenal během voleb mezi kandidáty establishmentu velký zájem.
Začátkem roku umístily průzkumy prezidenta Porošenka na třetí místo; za hercem/komikem Volodymyrem Zelenským na druhém místě a bývalou předsedkyní vlády Julií Tymošenkovou, která držela velký náskok a dostala se na první místo. Ale bez ohledu na to, zda si prezident Porošenko udrží svou pozici, Ukrajina se v současné době připravuje na rozsáhlé změny jak v civilním životě, tak v diplomatickém přístupu země k regionálnímu konfliktu.
Prezident Porošenko podporuje myšlenku „Ukrajiny pro Ukrajince“ a staví se za odstranění ruského jazyka ze škol a zákaz ruských umělců. Politickým trnem v oku tohoto “čokoládového krále” však zůstává Tymošenková. (Pozn. překl.: Peter Porošenko je tak nazýván díky svým obchodním aktivitám v oblasti výroby na čokoládě založených pamlsků.) Tymošenková se hlásí jak k židovským předkům, tak i ke spoluvůdcům “oranžové revoluce” a hnutí Euromajdan, které vedlo k sesazení bývalého prezidenta Janukovyče, nemluvě o tom, že až do vstupu do kabinetu ministrů nemluvila ukrajinským jazykem. Tymošenková kandidovala proti Jenukovyčovi v předchozích volbách a tehdy se neztotožňovala s ultranacionalistickými hnutími, kvůli kterým byla ukrajinská vláda kritizována. Jak ale již bylo řečeno, v současnosti se její navrhovaný směr pro Ukrajinu neliší od vize současného prezidenta. V naději, že osloví stejné nacionalistické volební bloky jako Porošenko, sdílí nyní (kromě dalších záměrů znepřátelit si Moskvu) stejná přání ohledně odstranění ruského jazyka z Ukrajiny.
‚Ukrajinské nacionalistické hnutí‘, při němž prezident Porošenko a Tymošenková stáli, se však transformovalo a dostalo ultranacionalistický podtón. Ruská pravoslavná církev se po nedávném vytvoření nezávislé ukrajinské církve stala nejen cílem nežádoucí pozornosti zaměřené na její ruský jazyk, ale stala se také obětí federálního obtěžování a deportací. Kromě toho, že původ nové nezávislé ukrajinské církve sám o sobě přináší určité otázky, stejnou otázkou je také násilí, které následovalo po uznání této církve. To v sobě je perfektní příklad rusofobního násilí, jež se na Ukrajině stalo běžným. A aby toho nebylo málo, prezident Porošenko a mnoho jeho spojenců byli přistiženi při spolčení se samozvanými “neofašisty” a potomky skutečných nacistů. Zašli přitom tak daleko, že formálně přijali bývalý fašistický slogan jako nový vojenský pozdrav.
Co však může být nejvíce zarážející, jsou dvojí hříchy "nacionalistických denních táborů" a masové útoky na svobodu projevu, které Západ neustále ignoruje.
Ukrajinská vláda ve snaze uměle zvýšit nacionalismus veřejnosti začala investovat do „výchovy mládeže a vlastenectví“ formou těchto „denních táborů.“ Agentura Associated Press (AP) v listopadu 2018 navštívila tábor "Síla vůle" provozovaný stranou Svoboda, což je novodobá reinkarnace bývalé ‚Sociálně-národní strany.‘ AP zde objevila děti ve věku osmi let, které se učí o nebezpečích progresivismu a učí se zabíjet nepřátele Ukrajiny, o kterých instruktoři zdůrazňují, že to jsou „neživí lidé“ a podle toho by se s nimi mělo zacházet. Když děti při sezení u táborových ohňů volaly po smrti Rusů, instruktoři varovali před dalšími „potenciálními nepřáteli“: "Toho všeho si musíte být vědomi; všechny ty genderové věci, všechny ty zvrácenosti novodobých bolševiků, kteří se dostali v Evropě k moci a nyní se snaží, aby se všechny ty LGBT věci, jako jsou průvody homosexuálů, staly součástí vzdělávacího systému, jsou výzvou, která by mohla zcela zničit "evropskou civilizaci".
Vláda však tvrdí, že jde o "fake-news". Popírá, že by se na táboře podílela, a tvrdí, že tábory nejsou zobrazovány přesně - navzdory dlouhodobým stížnostem na tyto tábory. Navzdory kontroverzím, které tyto tábory obklopují, se však o nich objevuje jen málo zpráv. (Pozn. red.: V Česku o táboře psalo iDNES: Ukrajinští nacionalisté učí děti střílet Rusy i nenávidět dekadenci Evropy) Nedostatek zpravodajství je zčásti způsoben potlačováním svobody na Ukrajině. Asi nejzářnějším případem je Christian Wehrschuetz, zkušený reportér a šéf kyjevské kanceláře rakouské televizní společnosti ORF, který dostal zákaz vstupu na Ukrajinu jako „hrozba pro národní bezpečnost“. Wehrschuetz byl známý svou dlouhou kariérou ve střední a východní Evropě a před zákazem vstupu na Ukrajinu byl známý jako hlasitý kritik Kyjeva. Ale to není nic neobvyklého, četní umělci i jejich tvorba mají zákaz vstupu na území státu nebo zákaz publikace v televizi, rozhlase, tisku či kinech. Dokonce i historické ruské pohádky jsou zakázány, protože jsou "propagandistické" - jak je určila vláda. Zatímco Spojené státy nad těmito prohřešky zavírají oči, ukrajinské etnické menšiny a umírnění Ukrajinci hledají alternativu k politice, kterou reprezentují Porošenko a Tymošenková.
Volodymyr Zelenskyj je bývalý komik a populární herec na Ukrajině, který je přirovnáván k Donaldu Trumpovi pro jeho populistickou rétoriku, kritiku establishmentu a zkušenosti v televizi. I když nikdy nepracoval v politice, na rozdíl od ostatních předních kandidátů hrál prezidenta v úspěšném ukrajinském politickém televizním seriálu Sluha lidu. Seriál, podle kterého Zelenskyj pojmenoval svou stranu, vykresloval Zelenského postavu jako šampiona, který bojuje proti korupci ukrajinské politické třídy.
Jakkoli to zní nepravděpodobně, tento herec nyní, pouhé dny před volbami, vede v průzkumech. Zelenskyj se netají svou láskou k Ukrajině ani svým židovským dědictvím - na rozdíl od ostatních kandidátů však jeho platforma, i když v některých ohledech populistická, poskytuje naději na vyřešení probíhajícího konfliktu. Zelenskyj vystoupil proti zákazu používání ruštiny a aktivně se postavil proti zákazu umělců a novinářů. Nadějný kandidát na prezidenta však především deklaroval ochotu jednat s Ruskem, zavést referendum na Donbasu a iniciovat referenda o snaze o členství v NATO a EU. Zatímco zbytek kandidátů závodí v tom, kdo dokáže nejvíce nenávidět Rusko a nejrychleji se připojit k Západu, Zelenskij nabídl kampaň umírněnosti v těchto otázkách a představuje příležitost pro mírové řešení probíhajícího konfliktu - a vypadá to, že jej lid Ukrajiny podpoří.
Ačkoli o ukrajinských volbách a směřování státu se teprve rozhodne, pole kandidátů by mělo Spojeným státům poskytnout příležitost k poučení. Podporou Porošenka a etnosupremistů, kteří ho obklopují, jsme se poskvrnili. Pokud si opravdu přejeme být výjimeční, musíme se tak chovat - a podporovat “čokoládového krále” propagujícího doslova „systémový rasismus“ je žalostně přízemní. Pokud by Zelenskyj ve volbách neuspěl, musíme jakožto vzor pro ostatní státy, co se týče západní morálky, přestat s vlídným přehlížením, které umožnilo situaci nastolit. Ale pokud Zelenskij uspěje, vyhraje druhé kolo v dubnu a zahájí diplomatický diskurz, nemůžeme se snažit výsledky voleb zpochybnit tím, že ho označíme za „ruskou loutku“ nebo budeme požadovat návrat Porošenka. Pokud bychom tak učinili, obětovali bychom své morální postavení tím, že bychom schvalovali útoky na svobodu a etnickou příslušnost.
Přeložil z angličtiny a komentáři doplnil: Martin Novotný (martin@novotny.com)
 | A guest post by
|