Karine Bechet-Golovko: Ruským neoliberálním elitám se daří

Když si lidé vytvoří pohodlný mýtus, aby unesli každodenní život a nalezli naději v lepší budoucnost, nesnesou návrat do reality, říká Karine Bechet-Golovko.

Karine Bechet-Golovko, zdroj.

Akademička a spisovatelka Karine Bechet-Golovko je autorkou francouzského blogu Russie Politics, který si klade za cíl analýzu ruské politiky bez klišé a předsudků. Golovková je doktorkou práv, hostující profesorkou na Moskevské státní univerzitě a předsedkyní Francouzsko-ruské asociace právníků.

V roce 2018 jste napsala knihu o střetu neoliberálních a konzervativních frakcí v Rusku. Jak tento boj o moc ovlivnila válka na Ukrajině? Na počátku konfliktu existovaly naděje, že se podaří odstranit neoliberální prvky z ruské vlády (například odchodem Čubajse). Dá se ale skutečně říci, že neoliberály konzervativně-vlastenecký blok odstavil od moci?

Souhlasím, že se dalo očekávat, že spolu se začátkem vojenské operace převezmou moc v Rusku vlastenecké politické elity. Ve skutečnosti se tak ale nestalo. Kromě několika odchodů, jako byl odchod Čubajse nebo Kudrina, jsou všechny neoliberální politické elity, které byly u moci před únorem 2022, stále u moci a jejich globalistická dogmata nejsou v zásadě zpochybňována.

Stále není zpochybňován neoliberální model řízení, který vedl k obzvláště škodlivým reformám ve zdravotnictví. A nezpochybňují se ani reformy ve vzdělávání a výzkumu, které snížily úroveň vzdělání studentů i výzkumníků.

Není zpochybňován kult digitalizace ani zázračné špičkové technologie, které sice slibují, že Rusko dovedou na cestu ke globálnímu štěstí, ale současně ohrožují bezpečnost státu a zpomalují skutečný ekonomicko-hospodářský rozvoj, který Rusko dnes tolik potřebuje.

Na druhé straně jsme svědky relativního oživení průmyslové výroby, a to nejen ve vojenské, ale i v civilní sféře. To znamená, že si Rusko uvědomilo potřebu národní výroby.

Ruské politické elity se v podstatě stále nedokážou vymanit z globalistického modelu myšlení. Chtějí změnit některé části tohoto modelu, snaží se diverzifikovat bloky v rámci tohoto modelu, ale nezpochybňují ho. V tom je jejich slabina.

Vidíme to například na obnovení obilné dohody prováděné pod záštitou OSN s Tureckem jako prostředníkem, která měla bojovat proti celosvětovému hladu tím, že zaručí dodávky ukrajinského obilí do potřebných zemí.

Ve skutečnosti se do potřebných zemí dostane jen o něco více než 2 % tohoto obilí. Za aktivní spolupráce Ruska umožňuje hlavní část této dohody Ukrajině udržet si svou přítomnost na západním trhu s obilím.

Naprostá většina ruských politických elit neuznává, že bychom se nalézali ve válce a snaží se jen přečkat bouři. Již Tolstoj psal o válce proti Napoleonovi: „Většina elit kolem císaře se snažila chránit především své zájmy.“ Lidská povaha je bohužel neměnná.

Pokud jde o intelektuální a akademické elity, závěr bohužel není optimističtější. Již 30 let jsou financovány západními granty, což zcela podmínilo jejich způsob myšlení.

Žádný zásadní intelektuální "odklon" od Západu se zatím nepodařilo uskutečnit: Výzkumná témata ruských veřejných grantů sledují globalistickou linii (udržitelný rozvoj, shromažďování osobních údajů, gender, imigrace, klimatické změny, digitální transformace).

Nicméně při celkovém pohledu lze pozorovat mírný posun diskurzu a návrat základních pojmů, jako je třeba koncept suverenity, v této globalistické bažině. Ten byl znenadání přednesen na Petrohradském právním fóru.

Na druhou stranu utrpěly velmi kulturní elity: ti, kdo odmítli podpořit pozici své země, odešli - většinou proto, aby neztratili své výhody, aby se neocitli v globálním světě, do něhož patří především, v pozici "psanců". Ostatní pak buď zatím mlčí, nebo už se rozhodli a svou zemi podporují.

Obecně je ale cítit odstup elit od lidu, který je přirozeně konzervativnější a skutečně vlastenecký. A tento odstup je pro stabilitu země nebezpečný, zejména v době války.

Poslanec Státní dumy Sergej Levčenko nedávno popsal rostoucí závislost Ruska na Číně jako formu "kompenzování dovozu", která zásadně nezmění ekonomický model vytvořený prozápadními elitami Ruska v 90. letech (tj. místo toho, aby Moskva byla surovinovým potrubím pro Západ, stává se přívěskem Východu). Je podle vás tato kritika oprávněná? Zdá se být v rozporu s populárním názorem, že obratem Moskvy k Číně si geopolitickým a ekonomicky polepšíme oproti zdánlivě neúspěšným vztahům se Západem.

Myslím, že je nutné toto tvrzení upřesnit. Na jedné straně ano, můžeme pozorovat posílení závislosti Ruska na Číně, ale také na Turecku, přičemž obě země profitují z přepojení ruských "globálních" ekonomických okruhů. Takzvaná "globální" trasa vedoucí z Petrohradu na jih do Bombaje bude brzy dokončena a přispívá k této transformaci, která je také formou diverzifikace.

Problémem se mi nezdá být závislost Ruska na Číně, protože žádná země nemůže být skutečně soběstačná. Problém spočívá v tom, že pilíře globalizace nejsou vážně zpochybňovány a blokují rozvoj reálné ruské ekonomiky.

„Globalizace blokuje rozvoj reálné ruské ekonomiky.“

Rusko se obrací k jiným kontinentům, protože Západ mu zavírá dveře. V tomto smyslu se diverzifikuje, což by mělo posílit jeho nezávislost. Moskva se však snaží o substituci, nikoli o rekonfiguraci, což může někdy vypadat jako zvyšování její závislosti na ostatních.

Čína je jednou z ústředních zemí globalizace a ideologicky jsou její vize člověka a společnosti pro Rusko nesmírně nebezpečné, zejména proto, že oba národy vyznávají kult digitalizace.

Lze se také podivit nad privilegovaným "partnerstvím" s Tureckem, které prodává bojové drony i Ukrajině. To má samozřejmě na Rusko dopad.

V tomto smyslu se Rusko jen obtížně vymaňuje z globalistického způsobu myšlení, které se po pádu SSSR stalo jedinou ideologií. A to brzdí jeho rozvoj, a to jak hospodářský, tak politický. A brání to i obnovení skutečné suverenity Ruska.

V nedávném článku jste položila velmi znepokojivou otázku: Představuje generální ředitel společnosti Wagner Jevgenij Prigožin zenit "neoliberálního excesu", který by mohl "umožnit vnějším silám, ať už dobrovolně nebo ne, rozvrátit Rusko zevnitř"? Jak vážná je podle vás tato hrozba? "Turbo-patrioti", jako je Igor Strelkov, se domnívají, že válka na Ukrajině by mohla vést ke "scénáři 1917" v Rusku.

Model soukromých armád je ve své moderní verzi anglosaským modelem. Tyto armády jsou zpravidla najímány na práci na cizím území, kterou národní armáda nemůže vykonávat otevřeně, protože by to bylo nezákonné nebo nelegitimní.

Tyto armády mohou být formálně využívány zahraničními vládami v jejich národních válkách nebo v boji proti terorismu. Mohou diskrétně zasahovat v cizí zemi v zájmu vlastní vlády, což jí umožňuje zůstat ve stínu. Mohou být nasazeny na špinavou práci, a to bez vlajky.

Nikdy však nejsou použity na území státu, protože v takovém případě oslabují pozici státní moci. V každém případě to platilo před nasazením Wagnera na Ruskem zabraném území.

Problém použití Prigožinovy soukromé armády je systémový. Nezáleží na tom, zda je on sám vlastenec, nebo jen podnikatel. Objektivně vzato se Rusko dopouští strategické chyby, když využívá soukromou armádu ve válce, která je, nebo se prezentuje, jako "válka za osvobození národního území".

Připomeňme, že od změny ruské ústavy loni na podzim jsou oblasti Doněcka, Luganska, Chersonu a Záporoží optikou ruského práva vnímány jako součásti národního území. V tom případě se tím pádem ale nejedná o rozsáhlou protiteroristickou operaci, jak by mnozí v Rusku rádi naznačovali, ale o válku.

Po třiceti letech neoliberálních reforem armády, které spočívaly v nahrazování vojáků (kteří jsou příliš drazí), technologiemi považovanými podle manažerské logiky za efektivnější, však Rusku objektivně chybí muži.

Velké globalistické krédo podporující tyto redukce národních armád (s výjimkou Spojených států) vycházelo z tvrzení, že v globálním světě již neexistuje tradiční válka velkého rozsahu.

Nyní vidíme, že tento postulát je nepravdivý: globální svět je sám předzvěstí války, protože netoleruje žádný nesouhlas a potlačuje ho silou zbraní, když nestačí politické hrozby. Konflikt na Ukrajině je toho dokonalým příkladem.

Aby se Rusko vyrovnalo s tímto návratem tradiční války, odvolalo se na Wagnera, místo aby vyhlásilo klasickou všeobecnou mobilizaci.

To vytvořilo nejen falešný pocit ne-závažnosti války, ale také to umožňuje elitám, které se stále zdráhají tuto válku uznat jako válku, potlačovat ve společnosti vzrůstající pocit skutečného vlastenectví. A toto vlastenectví je pak v momentě, kdy opustíte frontu, neslučitelné se zdrženlivostí Moskvy a touhou žít normálně a přehlížet lidské oběti této války.

Rád čtu váš blog, protože mi připadá velmi... ruský! Podle mých zkušeností je mnoho lidí ze Západu, kteří sympatizují s Ruskem, krajně nepřátelských vůči byť jen mírné kritice ruské vlády. V anglicky psaných "alternativních médiích" je zpochybňování všemocnosti ruského vedení a elit považováno za svatokrádež. Existuje stejný jev i ve francouzskojazyčných "alternativních médiích"? Pokud ano, co je podle vás jeho příčinou?

Tento fenomén vyvyšování Ruska se na francouzsky mluvících sítích vyskytuje hojně a předpokládám, že bude všude po světě stejný. Důvodů je podle mého názoru několik.

Především bych řekla, že někteří "proruští" obyvatelé Západu chtějí milovat Rusko - takříkajíc "na truc" své vlastní zemi. Při pohledu na Rusko touží vidět vše, co už ve své vlasti nemohou najít, a odmítají vidět nuance ruské společnosti, která je obzvláště složitá.

„Potřeba něčemu věřit, být si v něčem jist, je součástí lidské přirozenosti.“

Za druhé tu hraje roli základní lidská potřeba něčemu věřit, být si v něčem jist. Tato potřeba je součástí lidské přirozenosti. Když si lidé vytvoří pohodlný mýtus, aby lépe snášeli každodenní život a nalezli naději v lepší budoucnost, nesnesou pak návrat do reality, který by je donutil opustit komfortní zónu - byť jen iluzorní.

A konečně jsou tu i ti, kteří rusky nemluví ani nečtou. Nevěří francouzským médiím, která považují za příliš zaujatá, a mají k tomu dobrý důvod. A tak se uchylují k alternativním médiím, která poskytují idylický pohled na situaci.

Nemají objektivní možnost pochopit Rusko do hloubky a jakoukoli chybu ruských úřadů systematicky deklarují jako součást velké tajné hry, v níž je Moskva o 50 tahů napřed.

Existuje však ještě jedna skupina lidí, kteří se diví, přemýšlejí a snaží se pochopit smysl věcí - a s těmi je radost komunikovat, třeba i prostřednictvím blogu.