Jeffrey Tucker: Nejdramatičtější posun narativu v moderní historii

Je jisté, že dojde k odvetnému úderu, jehož krutost se bude stupňovat o to víc, čím déle se bude spravedlnost odkládat.

Přeloženo z originálu The Most Dramatic Narrative Shift in Modern History

Nejdramatičtějším posunem narativu v tomto post-lockdown období byl obrat ve vnímání samotné vlády. Po celá desetiletí a dokonce staletí byla vláda vnímána jako základní bašta, která brání chudé, posiluje postavení marginalizovaných, vykonává spravedlnost, vyrovnává podmínky v obchodě a zaručuje práva všem.

Vláda byla moudrým správcem, který krotí přehnaný populistický entuziasmus, zmírňuje dopady divoké tržní dynamiky, garantuje bezpečnost produktů, rozbíjí nebezpečná hromadění bohatství a chrání práva menšinových populací. Takový byl étos a vnímání vlády.

Samotné zdanění bylo obyvatelstvu po staletí prodáváno jako cena, kterou platíme za civilizaci, což je ostatně slogan vyrytý do mramoru na sídle daňového úřadu ve Washingtonu a připisovaný Oliveru Wendellu Holmesovi mladšímu, který jej pronesl v roce 1904, deset let předtím, než byla federální daň z příjmu v USA vůbec uzákoněna.

Ten slogan nebyl jen o způsobu financování, popisoval vnímání role celého veřejného sektoru.

Ano, tento názor měl vyzyvatele na pravici i levici, ale jejich radikální kritika jen zřídkakdy trvale obstála proti veřejnému mínění.

V roce 2020 se ale stala zvláštní věc.

Většina vlád na všech úrovních po celém světě se obrátila proti lidu. Což byl šok, protože o nic tak odvážného se vlády nikdy předtím nepokusily. Toto mělo být údajně v zájmu zkrocení mikrobiální říše napříč planetou. A tu nevěrohodnou misi měla stvrdit jako platnou distribuce kouzelného lektvaru vyrobeného a rozváženého obchodními partnery, kteří byli současně plně zbaveni zodpovědnosti za dopady.

Dodejme, že lektvar nefungoval. Všichni stejně dostali covid. A většina lidí se z něho oklepala. Těm, kteří zemřeli, byla často odepřena běžná léčba, aby mohli dát příležitost vakcíně, která následně vykázala nejvyšší míru poškození zdraví a úmrtí v historii veřejných záznamů. Horší fiasko by se mimo dystopickou fikci těžko vymýšlelo.

Na této velkolepé křížové výpravě se podílely všechny nejvyšší autority. Patřila sem masmédia, akademická obec, lékařský průmysl, informační systémy i samotní vědci. Koneckonců pojem „veřejné zdraví“ předpokládá úsilí „celé vlády“ a „celé společnosti“. Věda - se svým vysokým postavením získaným díky mnoha staletím úspěchů - převzala skutečné vedení.

Politici - lidé, které veřejnost volí a kteří tvoří jediné skutečné spojení mezi lidem a jeho režimy - se připojili k vědě, ale nezdálo se, že by měli věci pevně v rukou. Ostatně ani soudy zdá se nehrály velkou roli. Ty byly uzavřeny spolu s malými podniky, školami a kostely.

Kontrolu v každém národě převzali ti, které jsme nebyli zvyklí považovat za vládu. Byli to byrokraté, kteří obsadili úřady nezávislé na veřejném mínění nebo kontrole. Úzce spolupracovali se svými průmyslovými partnery v oblasti technologií, farmacie, bankovnictví a byznysového světa.

Ústava byla v tu chvíli vedlejší. Stejně tak nehrála žádnou roli dlouhá tradice lidských práv, svobod a zákonů. Personál byl rozdělen na nezbytný a zbytný, aby přežil velkou krizovou situaci. Nezbytná byla vládnoucí třída plus pracovníci, kteří jí slouží. Všichni ostatní byli pro fungování společnosti shledáni jako nedůležití.

Mělo to být pro naše zdraví - vláda se o nás pouze starala -, ale toto tvrzení rychle ztratilo na důvěryhodnosti, protože duševní a fyzické zdraví prudce pokleslo. Pospolitost byla nahrazena zoufalou osamělostí. Milovaní byli od sebe násilně odtrženi. Staří lidé umírali v izolaci a měli digitální pohřby. Svatby a bohoslužby byly zrušeny. Tělocvičny byly zavřeny a později otevřeny jen pro orouškované a naočkované. Umění zemřelo. Zneužívání návykových látek prudce vzrostlo, protože zatímco všechno ostatní bylo zavřené, obchody s alkoholem a marihuanou měly otevřeno.

V ten okamžik se zásadně změnilo vnímání. Vláda náhle nebyla taková, jakou jsme ji doposud viděli. Byla jiná. Nesloužila veřejnosti. Sloužila jen svým vlastním zájmům. Zájmům hluboce propleteným s průmyslem a organizacemi občanské společnosti. Agentury byly v jejich područí. Štědrost putovala hlavně těm, kteří měli dobré konexe.

Účty však zaplatili lidé, kteří byli označeni za nepotřebné a kterým se následné potíže vykompenzovaly rychle vytisknutými penězi. Do roka se to projevilo v podobě inflace, která během hospodářské krize dramaticky snížila reálné příjmy.

Tento obrovský experiment s farmakologickým plánováním nakonec zbořil dosavadní zažité představy, které si každý z náš doposud o věcech veřejných do značné míry udržoval. Hrůzná realita byla celé populaci sdělena stylem, jaký nikdo předtím nezažil. Staletí filozofie a rétoriky se zbortily před očima, když celá populace čelila tváří v tvář nemyslitelnému: vláda je velký podvod nebo dokonce zločinný podnik, mašinérie, která slouží pouze elitním plánům a institucím.

Jak se ukázalo, celé generace filozofů a ideologů honily fiktivní zajíce. To platí nejen pro zásadní debaty o socialismu a kapitalismu, ale i pro debaty o náboženství, demografii, klimatických změnách a dalším. V podstatě jsme všichni sledovali věci, na kterých nezáleží, a přitom jsme si nevšimli věcí, na kterých ve skutečnosti záleží.

Toto uvědomění pak proniklo napříč politickým i ideologickým spektrem. Ti, kdo doposud neradi přemýšleli o otázkách třídního konfliktu, museli najednou čelit tomu, že celý systém slouží jedné třídě na úkor všech ostatních. Roztleskávači vládního dobrodiní čelili šoku: jejich milovaná vláda se stala zločinnou. Obhájci soukromého podnikání se museli vypořádat se způsoby, jakými se na celém fiasku podílely a profitovaly z něj soukromé korporace. Podílely se na něm také všechny hlavní politické strany a jejich novinářští podporovatelé.

Ničí ideologické premisy se v průběhu těchto událostí nepotvrdily, takže si všichni nakonec uvědomili, že svět funguje úplně jinak, než nám bylo namlouváno. Většinu vlád na světě ovládli lidé, které nikdo nevolil, a tyto administrativní síly byly loajální nikoliv voličům, ale průmyslovým zájmům v médiích a farmacii, zatímco intelektuálové, kterým jsme dlouho věřili, že hledají pravdu, souhlasili i s těmi nejšílenějšími tvrzeními a zároveň odsuzovali nesouhlas.

A aby to bylo ještě zamotanější, nikdo z těch, kdo byli za tuto katastrofu zodpovědní, nechtěl přiznat chybu nebo dokonce vysvětlit své uvažování. Palčivých otázek bylo a je tolik, že je nemožné je všechny vyjmenovat. Ve Spojených státech měla vzniknout Covid komise, která však nikdy nevznikla. Proč? Protože kritici výrazně převažovali nad podporovateli a veřejná komise se ukázala jako příliš riskantní.

Mohlo by vyjít na světlo příliš mnoho pravdy a kam by to pak vedlo? Za obhajobou destrukce ve jménu veřejného zdraví byla skrytá ruka: zájmy národní bezpečnosti, jejichž kořeny vedly k výzkumu biologických zbraní, který dlouho fungoval pod utajeným krytím. To je pravděpodobně příčinou podivného tabuizování celého tématu. Ti, kdo vědí, to říct nemohou, a my ostatní, kdo se tímto tématem léta zabýváme, zůstává víc otázek než odpovědí.

Zatímco čekáme na úplné vyúčtování tohoto potlačení práv a svobod na celém světě - Javier Milei to nazval „zločinem proti lidskosti“ -, nelze popřít aktuální realitu. Je jisté, že dojde k odvetnému úderu, jehož krutost se bude stupňovat o to víc, čím déle se bude spravedlnost odkládat.

Svět čekal na politické, ekonomické, kulturní a intelektuální důsledky několik let, zatímco pachatelé se chlácholili nadějí, že celé téma prostě zmizí. Zapomeňte na covid, říkali nám, přestože samotný rozsah a velikost katastrofy zmizet nechtěly.

Nyní jsme přímo uprostřed odhalování, kdy se minutu po minutě ukazuje, kudy šly peníze a kdo se toho účastnil. Zatímco životní úroveň lidí šla ke dnu, vyhodilo se oknem několik bilionů. Takže teď je mezi palčivými otázkami jedna nejpalčivější: kdo ty peníze dostal? Bude zničeno mnoho kariér, protože se ukazuje, že slavní odpůrci korporátů typu senátora Bernieho Sanderse byli současně největšími soukromými adresáty velkorysé farmaceutické pomoci.

Sandersův příběh je jen jedním střípkem milionové skládačky. Zprávy o obrovském počtu úplatků se sypou jako lavina minutu po minutě. Ukázalo se, že média, o kterých jsme si mysleli, že jsou kronikou veřejného života, pobírala štědré granty. Fact-checkeři celou dobu pracovali pro blob. Cenzoři chránili jen sami sebe. Inspektoři, o nichž jsme se domnívali, že dávají pozor, byli od počátku součástí hry. Soudy, které měly dohlížet na překročení pravomocí vlády, ho umožňovaly. Byrokracie určené k provádění legislativy se staly samy o sobě nekontrolovanými a nevolenými zákonodárnými orgány.

To vše krásně ilustruje USAID, agentura s rozpočtem 50 miliard dolarů, která tvrdila, že vykonává humanitární činnost, ale ve skutečnosti to byl hlavně fond pro změny režimů, tajných operací, cenzuru a podplácení neziskovek v dosud nevídaném měřítku. Máme od toho účtenky. A vypadá to, že celá ta agentura, která po desetiletí vládla světu jako nekontrolovaný kolos, je určena na smetiště.

A tím to nekončí.

Mezi všemi komentáři k dnešní době se často přehlíží to, že je druhá Trumpova administrativa republikánská jen podle jména, ale většinou se skládá z uprchlíků z druhé strany spektra. Prolistujte si jména (Trump, Vance, Musk, Kennedy, Gabbardová a tak dále) a najdete lidi, kteří byli ještě před několika lety spojováni s Demokratickou stranou.

Což znamená, že pod praporem tvrdého potlačení hlubokého státu vzniká něco, co se dá nazvat třetí stranou, jejímž cílem je svrhnout establishmenty těch starých. A to nejen v USA: stejná dynamika se utváří v celém vyspělém světě.

Zdá se, že celý systém vlády - správně popsaný jako nikoli demokraticky volený zprostředkovatel zájmů národů, ale jako složitá a nikým nevolená síť šedého byznysu spolčeného s vládnoucí třídou u kormidla - se nám rozpadá před očima.

Je to jako ve starých dílech Scooby-Doo, kdy strašidelnému duchovi nebo tajemnému přízraku sundají masku a celou dobu je to starosta města, který pak prohlásí, že by mu to prošlo, nebýt těch všetečných dětí.

K těm vlezlým dětem dnes patří obrovské masy světové populace, hořící vášnivou touhou pročistit veřejný sektor, odhalit průmyslové podvody, odkrýt všechna tajemství, která byla po desetiletí skrývána, vrátit moc do rukou lidu, jak liberálové kdysi slíbili, a zároveň dosáhnout spravedlnosti za všechny křivdy posledních pekelných pěti let.

Operace covid byla odvážným globálním pokusem použít veškerou vládní moc - ve všech oblastech, v nichž působila - ve prospěch cíle, o který se dosud nikdo v historii nepokusil. Říci, že tato operace selhala, je zoufale slabé slovo. To, co z toho vzešlo, je rozpoutání celosvětové revoluce, kdy se hroutí celé legacy systémy.

Jak hluboká je korupce? Neexistují slova, která by popsala její rozsah a hloubku.

Kdo to odnese? Legacy zpravodajská média, tradiční akademický establishment, tradiční korporátní establishment, tradiční agentury veřejného sektoru, zkrátka tradiční všechno. A tyto důsledky půjdou napříč stranickým a ideologickým spektrem.

A kdo se bude radovat či těžit z převratu a fandit mu? Nezávislá média, skuteční obyčejní lidé, politováníhodní a nepotřební, okrádaní a utlačovaní, pracující a venkované, kteří byli nuceni roky sloužit elitám; ti, kteří byli skutečně marginalizováni desetiletími vyloučení z veřejného života.

Nikdo si nemůže být jistý, jak to dopadne - a žádná revoluce či kontrarevoluce v dějinách není bez obětí a komplikací -, ale jedno je jisté: veřejný život příštích generací už nikdy nebude stejný.

---

Jeffrey Tucker je zakladatelem, autorem a prezidentem Brownstone Institutu. Je také vedoucím ekonomickým sloupkařem deníku Epoch Times, autorem deseti knih a mnoha tisíc článků v odborném i populárním tisku. Hojně přednáší na témata ekonomie, technologie, sociální filozofie a kultury.

---