James Corbett: Globální pandemická dohoda WHO je všeobecnou hrozbou
Přepis prohlášení investigativního novináře Jamese Corbetta pro kanadské Národní občanské vyšetřování.
Přepis prohlášení investigativního novináře Jamese Corbetta pro kanadské Národní občanské vyšetřování ze dne 28. 4. 2023.
Dobrý den,
jsem James Corbett ze serveru Corbett Report. Pro ty, kteří to nevědí: jsem Kanaďan, který žije a pracuje v Japonsku již 19 let, a v roce 2007 jsem založil server The Corbett Report jako zdroj zpravodajství a informací o politice, ekonomice, vědě, filozofii a společnosti. V této souvislosti se již více než 15 let věnuji korupci ve Světové zdravotnické organizaci (WHO) a varuji před nastupujícím státem biologické bezpečnosti.
Chtěl bych tedy poděkovat vyšetřovatelům (kanadského Národního občanského vyšetřování, pozn. red.) za to, že mi poskytli čas, abych se mohl vyjádřit k nesmírně důležitému tématu připravované globální pandemické dohody. Nicméně vím, že můj dnešní čas je omezený, takže bych rád rovnou přešel k podrobnému popisu relevantních souvislostí a kontextu pro pochopení tohoto příběhu.
Za prvé, Světová zdravotnická organizace (WHO) byla založena v roce 1948, aby podporovala „dosažení co nejvyšší úrovně zdraví všech lidí“. Toho chce dosáhnout tím, že bude působit jako „řídící a koordinační orgán v oblasti mezinárodní zdravotní práce“.
Proto řídící orgán WHO, Světové zdravotnické shromáždění (WHA), přijalo v roce 1951 Mezinárodní sanitární předpisy, které sloučily četné, překrývající se mezinárodní dohody upravující karanténní postupy a další mezinárodní zdravotní kontroly do jediné úmluvy.
V roce 1969 byly tyto nahrazeny Mezinárodním zdravotním řádem (MZŘ), který ve znění z let 1973 a 1981 zahrnoval šest nemocí, ale zaměřoval se konkrétně na tři: choleru, žlutou zimnici a mor.
Obavy z „výskytu, znovu výskytu a mezinárodního šíření nemocí a jiných hrozeb“ současně s nárůstem mezinárodního cestování v 90. letech 20. století vedly k výzvám k zásadní revizi řádu a po události SARS v roce 2003 a epidemii ptačí chřipky typu A v roce 2004 (pokud si na ni vzpomínáte) vedl obnovený pocit naléhavosti k revizi MZŘ v roce 2005.
Tato revize zahrnovala vytvoření nové kategorie vyhlášení stavu nouze, a to konkrétně stav nouze nazývající se: Mimořádná situace v oblasti veřejného zdraví mezinárodního významu, což se označuje zkratkou PHEIC a tato zkratka se vyslovuje, kupodivu, stejně jako slovo „fake“.
Vyhlášení PHEIC dává WHO pravomoc získávat a sdílet informace o jakékoli vyhlášené zdravotní krizi kdekoli na území MZŘ, a to se bez ohledu na souhlas jednotlivých vlád. A podle Stephena Morrisona – ředitele Centra pro globální zdravotní politiku při Centru pro strategická a mezinárodní studia – to potenciálně umožňuje zásah pozemních jednotek armády USA nebo jednotek jiných členských zemí NATO, které mohou v těchto prostředích působit, pokud jde o pozemní dopravu, zásobovací řetězec a distribuci komodit.
Poprvé byl PHEIC vyhlášen v roce 2009 během pandemie tzv. prasečí chřipky, která, jak se později ukázalo, byla založena na značně nadhodnoceném počtu případů. „Pandemie“ prasečí chřipky totiž nesplňovala definici „obrovského počtu úmrtí a případů onemocnění“, kterou uváděla sama WHO na svých internetových stránkách, a když na to 4. května 2009 upozornil reportér CNN, byla tato formulace okamžitě odstraněna.
Richard Schabas, bývalý hlavní lékař kanadské provincie Ontario, tehdy uvedl: „Někdy si někteří z nás myslí, že WHO je zkratkou pro Světovou hysterickou organizaci.“
V roce 2010 dospělo vyšetřování časopisu British Medical Journal a vyšetřování Rady Evropy k závěru, že klíčoví vědci, kteří radili tehdejší ředitelce WHO Margaret Chanové, aby vyhlásila PHEIC v souvislosti se strachem z prasečí chřipky, „vykonávali placenou práci pro farmaceutické firmy, které z připravovaných pokynů profitovaly“, a pokárali WHO za naprostou netransparentnost tohoto procesu.
PHEIC byly následně vyhlášeny v roce 2014 pro vyhlášení dětské obrny, v roce 2013 pro epidemii eboly v západní Africe, v roce 2015 pro „epidemii“ viru Zika, v letech 2018-2020 pro epidemii eboly v Kivu a samozřejmě v roce 2020 pro pandemii tzv. nového koronaviru a v roce 2022 pro „pandemii“ (což je s otazníkem) opičích neštovic.
Každý z těchto případů vedl k obrovským odměnám pro výrobce léčiv a další účastníky rostoucího komplexu biologické bezpečnosti a k obrovskému posílení pravomocí „zdravotnických orgánů“ v každé zemi a zejména WHO. Ve skutečnosti nám bylo řečeno, že současný ředitel WHO dokonce ignoroval rozhodnutí svého „odborného poradního sboru“ jednostranně vyhlásit loňskou epidemii opičích neštovic za mimořádné ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu.
Je to neuvěřitelné, ale WHO se nespokojí s touto pozoruhodnou mocí, kterou již má. V současné době se tedy zabývá záměrně matoucím procesem, jehož cílem je dělat dvě věci současně:
Za prvé, znovu změnit Mezinárodní zdravotní řád a dát WHO ještě větší možnosti dohledu a kontroly během libovolně vyhlášené zdravotní krize.
A zadruhé, vytvořit globální pandemickou dohodu, která by nahradila suverenitu jednotlivých národních států a přenechala WHO ještě větší pravomoci k monitorování a kontrole orgánů veřejného zdraví ve jménu prevence příští pandemie.
Procesy těchto dvou oddělených jednání probíhají současně, a přestože se v těchto procesech používá zástěrka účasti veřejnosti, ve skutečnosti mají čas vyjádřit svůj názor na potřebnost globální pandemické dohody pouze akreditované organizace, jejichž poznámky či námitky navíc není WHO povinna vůbec zohlednit.
Skutečně významná a rozhodující jednání mezitím probíhají za zavřenými dveřmi na neveřejných zasedáních a návrhy dokumentů a zápisy ze schůzí se dostanou na veřejnost jen v některých případech.
A co hůř, jak již WHO prokázala, její postup při přijímání těchto pozměňovacích návrhů je v nejlepším případě formalitou, v nejhorším případě čistým divadlem.
To, že se za zavřenými dveřmi schází zcela nevolený a nikomu neodpovědný orgán, který má tak velkou moc nad mezinárodními záležitostmi, aby pod záminkou dalšího vyhlášení stavu nouze rozhodl o budoucnosti lidstva, by mělo být dostatečně znepokojivé. Ale těch několik málo podrobností, které o těchto jednáních prosákly na veřejnost, je ještě děsivějších.
Patří mezi ně:
ustanovení v návrhu dohody, které by členské státy zavazovalo k zavedení cenzury internetu v případě budoucích krizí pod záminkou „boje proti dezinformacím„
ustanovení o vytvoření celosvětového systému digitálních očkovacích průkazů, které by v případě příští vyhlášené krize zabránilo neočkovaným lidem v cestování;
a požadavky, aby členské státy WHO „vybudovaly a posílily systémy dozoru“ pro případ budoucích pandemií.
Ačkoli se tyto myšlenky mohou zdát neškodné nebo dokonce ušlechtilé těm, kteří neznají historii WHO nebo budování sítě biologické bezpečnosti, pro ty z nás, kteří prožili tři roky bezprecedentní lékařské tyranie – od nucených karantén a lockdownů až po snahu nezákonně nařizovat experimentální lékařské zákroky - musí býtzastavení bezprecedentního uchopení moci WHO naší nejvyšší prioritou.
Světovou zdravotnickou organizaci v současnosti tvoří 194 členských států včetně Kanady. Aby se stát mohl stát členem WHO, musí ratifikovat Ústavu WHO, která uděluje řídícímu orgánu WHO, Světovému zdravotnickému shromáždění (WHA), pravomoc „přijímat úmluvy nebo dohody týkající se jakékoli záležitosti spadající do pravomoci organizace“, což po ratifikaci zavazuje každý členský stát tyto úmluvy přijmout nebo do 18 měsíců oznámit generálnímu řediteli WHO odmítnutí nebo výhrady k tomuto přijetí.
Jako členský stát WHO je Kanada povinna dodržovat rozhodnutí Světového zdravotnického shromáždění nebo uvést konkrétní důvody částečného nebo neúplného dodržování pravidel a dohod Světového zdravotnického shromáždění. Kanadská agentura pro veřejné zdraví proto pravidelně poskytuje sebehodnotící zprávy týkající se dodržování vlastních mezinárodních zdravotnických předpisů.
Kanaďané musípřinejmenším využít všech svýchpravomocí a jakýmkolizpůsobem znovu potvrdit suverenitu Kanady nad svým veřejným zdravím tím, že vyjádří své výhrady vůči MZŘ a pandemické dohodě. To by samozřejmě nebylo řešenímproblému, který představuje WHO, ale byl by to začátek. Důkladnějším řešením by bylo úplné vystoupení Kanady z WHO.
Ale jako člověk, který je nejen hluboce cynický, pokud jde o schopnost veřejnosti ovlivnit tyto záležitosti, ale který se skutečně domnívá, že samotný politický proces – s jeho inherentním zrušením individuální suverenity, a tedy i tělesné autonomie – je neplatný a nemorální, bych navrhoval, že by byl vhodný radikálnější přístup.
Totiž aktivní a koordinovaná rozsáhlá občanská neposlušnost vůči lékařským nařízením a mandátům, ať už federálním nebo provinčním, které nejsou v zájmu zdraví jednotlivce, včetně, pokud je to možné, založení soukromých lékařských organizací s lékaři a dalšími podobně smýšlejícími, kteří jsou ochotni nerespektovat diktát WHO, Public Health Canada a jakýchkoli jiných samozvaných zdravotnických autorit a poskytovat zdravotní péči bez ohledu na stav očkování nebo jakýkoli jiný nerozumný diktát.
Vím, že k takovému hnutí nedojde bez zásadní změny ve vnímání veřejnosti, a taková změna by musela být podmíněna zásadní změnou v informovanosti a porozumění veřejnosti. Proto se účastním podobných šetření a dělám práci, kterou dělám, abych pomohl zvýšit povědomí o těchto otázkách.
Doufám, že souhlasíte, že o tomto problému a jeho řešení je třeba říci mnohem, mnohemvíce, než je při vší snaze možné obsáhnout v tak krátké prezentaci, jako je tato. Pokud máte zájem dozvědět se o tomto tématu více, doporučuji vám prozkoumat odkazy v tomto textu mého prohlášení, který je v originálě také k dispozici na adrese corbettreport.com/pandemictreaty, a také se podívat do archivu The Corbett Report na mé předchozí práce o WHO a stavu biologické bezpečnosti a sledovat mé měsíční rozhovory s doktorkou Meryl Nassovou na stránkách Children’s Health Defense, kde dokumentujeme postup změn MZŘ a pandemické dohody na cestě k jejich navrhované ratifikaci na 77. Světovém zdravotnickém shromáždění v květnu příštího roku.
Ale na závěr mi dovolte říci toto: WHO byla založena v roce 1948, aby koordinovala mezinárodní úsilí o podporu veřejného zdraví. Ale co je to zdraví?
Může se to zdát jako triviální otázka, ale jak jsme se v posledních letech přesvědčili, odpověď na ni má moc ovlivnit každý aspekt našeho života, od toho, jaké lékařské zákroky jsme povinni podstoupit, až po to, zda smíme či nesmíme opustit náš vlastní dům.
Nemůžeme si dovolit, aby za nás na tuto nesmírně důležitou otázku odpovídali vládní zmocněnci a nevolení technokraté ve WHO. Je na nás, abychomsi na ni odpověděli sami a rozhodli se, jaká zdravotní opatření jsme ochotni přijmout a za jakých okolností jsme ochotni je přijmout.
Jakákoli smlouva, zdravotní předpis nebo jiný dokument, který by se snažil narušit naši tělesnou autonomii, je neplatný a mělo by se s ním zacházet, jako by nikdy neexistoval.
Děkuji za pozornost a váš čas.