Ishaan Tharoor: Siova cesta do Ruska představuje příchod ambicióznější "globální Číny"
Někteří pozorovatelé v Moskvě si uvědomují, že se zakořeňuje možná ponižující nová realita.
Navrhované dohody představují něco jako záchranné lano pro ruského prezidenta Vladimira Putina, izolovaného od Západu kvůli sankcím uvaleným na Rusko po jeho rozhodnutí vést plnohodnotnou válku za hranicemi na Ukrajině.
V centru diskusí v Moskvě je nový plánovaný plynovod, nazvaný Síla Sibiře 2, který by mohl Číně dodávat asi 50 miliard metrů krychlových ruského plynu ročně. "O plynovodu, který by vedl přes Mongolsko, se diskutuje již několik let. Projekt však pro Rusko nabyl na naléhavosti poté, co se loni kvůli invazi na Ukrajinu zastavil jeho obchod se zemním plynem s Evropou," uvedli moji kolegové. "Putin uvedl, že do roku 2030 bude Rusko prostřednictvím nového plynovodu dodávat Číně nejméně 98 miliard metrů krychlových a navíc 100 milionů tun zkapalněného zemního plynu."
Kreml je vděčný za obrovský apetit a požadavky čínské ekonomiky. "Ruský byznys je schopen uspokojit rostoucí poptávku čínské ekonomiky po energetických nosičích jak v rámci současných projektů, tak i těch, které jsou nyní v procesu jednání," řekl Putin novinářům po úterních jednáních.
Někteří pozorovatelé v Moskvě si uvědomují, že se zakořeňuje možná ponižující nová realita. "Logika událostí nám diktuje, že se plně stáváme čínskou surovinovou kolonií," uvedl pro Financial Times zdroj úzce spojený s Kremlem a poté poukázal na rostoucí roli čínských technologických společností v Rusku. "Naše servery budou od společnosti Huawei. Budeme hlavními čínskými dodavateli všeho. Budou odebírat plyn od společnosti Power of Siberia. Do konce roku 2023 bude jüan naší hlavní obchodní měnou."
V loňském roce Si představil paralelní vizi uspořádání pod vedením Západu, nazvanou "Globální bezpečnostní iniciativa". I po upřesnění následnými "koncepčními dokumenty" vydanými Pekingem zůstává tato iniciativa do značné míry vágním souborem zásad¨ - američtí kritici je nazvali "frázemi" - o světovém míru a sousedských vztazích. Analytici však i v jejích vágních obrysech spatřují čínskou snahu odklonit se od aliančních systémů a globální bezpečnostní architektury, které Spojené státy zavedly po druhé světové válce, tedy od statu quo vybudovaného Washingtonem, na který si Peking často stěžuje, že je stále zachvácen "mentalitou studené války".
Na různých fórech, od setkání zemí BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci až po noviny v tak vzdálených zemích, jako je Keňa a Šalamounovy ostrovy, čínští představitelé vyzdvihovali "GSI" jako novou platformu pro globální partnerství. V některých případech jejich zahraniční protějšky tuto rétoriku uvítaly.
Čína "velmi pečlivě buduje tento nový, v podstatě asijský a poté globální řád", uvedl v listopadu pro Nikkei Asia Review David Arase, profesor mezinárodní politiky v Hopkins-Nanjing Center. "Hned od té doby tak nějak stanovila základní principy a detaily doplňuje za pochodu."
Maso na kostech toho, jak by tento čínský řád mohl vypadat, bylo po léta ekonomické - vzpomeňme na masivní snahy, jako je iniciativa Belt and Road (Pásmo a cesta), v rámci které čínské státní společnosti investují do velkých infrastrukturních projektů po celém světě. Ale jak se Si usazuje ve svém třetím funkčním období jako de facto doživotní prezident, jsme také svědky toho, že se Čína stává schopnějším politickým aktérem.
Příkladem je nedávné zprostředkování sblížení mezi Saúdskou Arábií a Íránem ze strany Pekingu. "Postavení Číny jako druhořadé velmoci jí umožnilo volně se vozit na americkém bezpečnostním deštníku, aniž by nesla stejné bezpečnostní náklady a čelila stejným strategickým dilematům," napsal Amr Hamzawy z Carnegie Middle East Program. "Zdá se, že se to mění. Zprostředkováním saúdskoíránské normalizační dohody se Čína vydává na nové území a rozšiřuje svůj regionální vliv z ekonomické výměny na vyjednávání o řešení konfliktů."
To však neznamená, že by Čína právě teď řídila nějaké smysluplné úsilí o dosažení míru mezi Ruskem a Ukrajinou. "Čínští představitelé /.../ kalkulují (správně) s tím, že ani Rusko, ani Ukrajina v tuto chvíli o mírové rozhovory nestojí, neboť obě strany věří, že mohou dosáhnout pokroku na bojišti," poznamenal Economist. "Siova mírová pozice je tedy spíše o tom, aby si vylepšil svůj mezinárodní obraz a zároveň podkopal ten americký, a o tom, aby Čína využila všeho, co z války vzejde."
Tento oportunismus se snoubí s otevřenějším smyslem pro ambice. V rozhovoru s geopolitickým analytikem Brunem Maçãesem nabídl Zhou Bo, plukovník Lidové osvobozenecké armády ve výslužbě a vedoucí pracovník Centra pro mezinárodní bezpečnost a strategii na univerzitě Tsinghua v Pekingu, nový výraz, který tento moment rámuje.
"Mluvíme o globální Číně," řekl Zhou a vypůjčil si jazyk Velké Británie po brexitu. "Když [bývalý britský premiér] Boris Johnson mluvil o Globální Británii, bylo to pravděpodobně spíše rétorické. Ale Globální Čína je rozhodně reálná. Čína je všudypřítomná. Čínský vliv je všude."
Tváří v tvář tomu se Bidenova administrativa pustila do konfrontace s Čínou na různých frontách - zapojila se do plnohodnotné obchodní války o klíčové technologie, utužila bezpečnostní partnerství s dalšími regionálními mocnostmi v Asii a postavila se do čela ideologického střetu mezi liberálními demokraciemi a autokraciemi v jiných zemích. (Příští týden budou Spojené státy spolupořádat druhý "Summit pro demokracie".)
Vnímaný jestřábí postoj Washingtonu je však zdrojem napětí i pro jiné země. "Málokdo v jihovýchodní Asii se těší na budoucnost čínské regionální hegemonie. Většina si proto přeje, aby USA hrály vyvažující roli po boku Austrálie, Japonska, Indie a dalších zemí," napsal James Crabtree, výkonný ředitel asijské kanceláře Mezinárodního institutu pro strategická studia. Zároveň dodal, že "regionální lídři jsou také znepokojeni zhoršujícími se vztahy Washingtonu s Pekingem" a potenciální nestabilitou a konflikty, které mohou následovat.
Moderátor CNN Fareed Zakaria ve svém článku pro deník The Washington Post vyjádřil politování nad rigidním myšlením Washingtonu, které ztížilo, ne-li znemožnilo dialog s řadou autokratických režimů a otevřelo Číně větší prostor na světové scéně, aby mohla hrát aktivnější roli.
"Unipolární postavení Ameriky zkorumpovalo zahraničněpolitickou elitu země," napsal Zakaria. "Naše zahraniční politika je až příliš často cvičením v kladení požadavků, vyhrožování a odsuzování. Snaha pochopit názory druhé strany nebo skutečně vyjednávat je velmi malá."
Ať už si myslíte, že je to pravda, nebo ne, tento vyrovnanější přístup je ten, o kterém Peking tvrdí, že ho zaujímá.