Ishaan Tharoor: Jak USA rozbily Irák
Válka v Iráku - stejně jako pomstychtivá krvežíznivost po 11. září, která prostoupila americkou společností - je nyní všeobecně považována za generační americkou chybu.
Analýza Ishaana Tharoora z The Washington Post
"Rozbiješ to, patří ti to." To je takzvané pravidlo Pottery Barn, na které se před dvaceti lety slavně odvolával ministr zahraničí Colin Powell prezidentu Georgi W. Bushovi před rozhodnutím jejich administrativy zahájit invazi do Iráku. V únoru 2003 vsadil Powell svou značnou reputaci na prezentaci, kterou přednesl v Radě bezpečnosti OSN a v níž světu nabídl "fakta a závěry založené na spolehlivých zpravodajských informacích" o vlastnictví takzvaných zbraní hromadného ničení iráckým režimem.
V pozdějších letech litoval nedostatků v americkém zpravodajském procesu, které ho dovedly k tomuto okamžiku, jenž předcházel rozhodnutí Bushovy administrativy zahájit invazi. Kritici tvrdí, že představitelé Bushovy administrativy záměrně lhali, aby dosáhli vytoužené války, ale ať už to bylo jakkoli, Powell, který zemřel v roce 2021, vyjádřil větší lítost než mnozí jeho bezprostřední kolegové. A ohledně pravidla Pottery Barn měl alespoň částečně pravdu.
Bez větších pochybností Spojené státy rozbily Irák. Americkým silám se podařilo v kampani svrhnout iráckého diktátora Saddáma Husajna a během několika dní šokovat a ohromit Bagdád. To, co následovalo, se však proměnilo v debakl americké velké strategie a traumatickou noční můru pro velkou část irácké společnosti. Utlačovatelský režim byl svržen, ale počáteční záblesky naděje a optimismu, které někteří Iráčané pociťovali, se vytratily, protože se prosadil nefunkční, nestabilní status quo, který až příliš často formovala sektářská nepřátelství a kleptokratické elity.
Válka, kterou poháněla arogance Bushovy administrativy a podporující washingtonský establishment - stejně jako to, co je třeba v tuto chvíli označit za pomstychtivou krvežíznivost po 11. září, která prostoupila americkou společností - je nyní všeobecně považována za generační americkou chybu. Největší cenu zaplatili Iráčané: Podle projektu Brownovy univerzity Costs of War zemřelo v období od invaze v roce 2003 do roku 2019 na 306 000 iráckých civilistů v důsledku "přímého násilí souvisejícího s válkou", tedy v období, kdy Irákem zmítaly vlny povstání a protipovstání a kdy byla jeho města ničena teroristickými útoky a leteckými údery.
I mezi dříve jestřábími republikány dnes panuje shoda, že Spojené státy neměly před 20 lety do Iráku nikdy vtrhnout. Starší žánr konvenční moudrosti ve Washingtonu však tvrdí, že skutečné selhání Bushovy administrativy přišlo až po svržení Saddáma, kdy se ukázalo, že Spojené státy neměly skutečnou strategii, jak zvládnout to, co následovalo.
"Kdybychom šli do války se skutečným plánem, co budeme dělat po osvobození Bagdádu," napsal minulý týden bývalý šéf bagdádské kanceláře deníku Washington Post Rajiv Chandrasekaran, "kdybychom místo politických patolízalů vyslali jazykově zdatné odborníky na rekonstrukci a kdybychom se snažili vyslyšet přání milionů Iráčanů, abychom jim pomohli vytvořit mnohonárodnostní zastřešující vládu, vypadala by historie Spojených států v Iráku v posledních dvou desetiletích téměř jistě úplně jinak."
Tuto alternativní realitu je hezké vzít v úvahu, když máte posoudit skutečnou realitu. Mnozí iráčtí kritici Saddámova režimu naříkají nad tím, co se jeho svržením ztratilo.
"Irák se rychle stal obětí chaosu, konfliktů a nestability, zažil nepočítaně mrtvých a vysídlených a erozi zdravotnictví, školství a základních služeb," napsal irácký akademik Baslam Mustafa. "Za statistikami se skrývají nevyřčené příběhy agónie a utrpení. Strukturální a politické násilí se přelilo do sociálního a domácího násilí, které postihuje ženy a děti. S každým ztraceným životem se rozpadá celá rodina. Od prvního dne se vytvářely podmínky pro vznik teroristických skupin a milicí."
Saddámův nominálně sekulární režim prováděl ohavná zvěrstva vůči etnickým Kurdům a vzpurným šíitům. Stále však předsedal jednotnému pocitu irácké identity, který byl do jisté míry rozbit americkou invazí a jejími následky. "Jeden krvavý diktátor byl zabit a nahrazen bezpočtem drobných tyranů. Samotný Bagdád už není tím městem, kterým byl," napsal Feurat Alani, francouzsko-irácký novinář a spisovatel. "Až na vzácné výjimky žijí sunnité v sunnitských čtvrtích a šíité ve svých. Ve zbytku země je 'měkké rozdělení' Iráku na kurdský sever, sunnitský západ a střed a šíitský jih - myšlenka, kterou kdysi prosazoval Joe Biden - realitou."
V posledních letech se Iráčané nejrůznějšího původu snažili navzdory převládajícímu politickému uspořádání znovu získat pocit národní příslušnosti. Protestní hnutí vedené mládeží se tvrdě střetlo s iráckým státem a přidruženými mocnými milicemi; jedním z jeho výkřiků je prostě "chceme vlast". Mnozí v jejich řadách pocházejí z nové generace, která sotva poznala život za Saddáma.
Šestadvacetiletá Noor Alhuda Saadová, doktorandka na univerzitě Mustansiriya, která se agentuře Associated Press představila jako politická aktivistka, řekla, že ona a její krajané bojují za demokratičtější a inkluzivnější zemi, kterou se zatím ani dvě desetiletí po invazi nepodařilo vytvořit.
"Mladí lidé jako já se narodili do tohoto prostředí a snaží se situaci změnit," řekla. "Lidé u moci je nepovažují za důležité problémy, které by měli řešit. A proto jsme aktivní."
Za hnilobu politického uspořádání částečně mohou Spojené státy, které přivedly řadu exulantů podporovaných USA a zároveň zcela zlikvidovaly Saddámův baasistický stát jedné strany. Dlouhý chvost těchto rozhodnutí lze vidět v neustálém boji iráckého parlamentu o legitimitu a vzestupu extremistického Islámského státu, který vznikl díky organizačnímu know-how některých bývalých členů strany Baas.
Spojené státy sice Irák rozbily, ale nikdy jim zcela nepatřil. V souvislosti s tímto konfliktem se již projevila jakási zvláštní amnézie. Kvůli kontroverzím Trumpova prezidentství byl Bush v národní představivosti rehabilitován jako sympatická postava hodná téměř nostalgie. Washingtonské politické elity přičítají mnoho neúspěchů v Iráku Iráčanům, kteří převzali moc, přičemž bývalý premiér Núrí al-Málikí je v tomto díle označován za hlavního padoucha. Jen málo Američanů dnes věnuje pozornost aktivní bezpečnostní roli, kterou stále hrají stovky amerických "vojenských kontraktorů" působících v zemi, do níž Spojené státy před dvaceti lety vtrhly a z níž se v roce 2021 technicky zcela stáhly.
Spojené státy utrpěly v Iráku velké ztráty. Zemřelo tam více než 4 000 amerických vojáků a nespočet dalších se vrátilo domů zraněných a traumatizovaných. Mnoho veteránů nyní zpochybňuje smysl války a oběti, které museli přinést. Podle studie z roku 2014 se odhaduje, že pětina všech amerických veteránů, kteří sloužili v Iráku, se vrátila s posttraumatickou stresovou poruchou.
A přesto jsou zranění běžných Iráčanů mnohem větší. Moji kolegové minulý týden informovali o skryté oběti toxických spálenišť, která Spojené státy zanechaly v Iráku, když vojáci na amerických vojenských základnách spalovali odpad pod širým nebem. Dědictví těchto jam je stejně niterné, jako se může zdát metaforické - vede k dlouhým záznamům o nemocech a chorobách těch, kteří jim byli vystaveni.
Nedávná americká legislativa podepsaná prezidentem Bidenem uznává škody způsobené přibližně 200 000 příslušníků amerických ozbrojených sil, kteří trpí nemocemi souvisejícími se spalovacími jámami, a dramaticky rozšiřuje dávky pro ně. Neudělala však nic pro obyčejné Iráčany, kteří žili v závětří doutnajících amerických trosek.
"Myslím, že tyto vojáky považují za lepší lidi než nás," řekl mým kolegům Zakaria Tamimi, jehož rodinu zpustošily nemoci a smrt pravděpodobně v důsledku vystavení těmto toxickým spáleništím poblíž bývalé základny severně od Bagdádu. "Neexistují žádné dveře, na které bychom mohli zaklepat."
Ishaan Tharoor je zahraničněpolitický publicista deníku The Washington Post, kde je autorem zpravodaje a sloupku Today's WorldView. V roce 2021 získal cenu Arthura Rosse za mediální komentáře udělovanou Americkou diplomatickou akademií. Dříve působil jako vedoucí redaktor a korespondent časopisu Time, nejprve v Hongkongu a později v New Yorku.