Gary Kavanagh: Nepřítel je uvnitř
Evropa zůstává slepá k tomu, co se blíží. Dějiny však nedělají „zdvořilá varování“. Realita se představí sama, ať se nám to líbí, nebo ne.
Překlad původního článku na serveru gript.ie
Na projev J. D. Vance v Mnichově lze nahlížet dvěma způsoby. Buď jako na výzvu spojencům a varování těm, kteří si navzdory společné historii a zájmům zvolili cestu vedoucí do záhuby. Upřímnou výzvu ke korekci kurzu, než bude pozdě.
Nebo jako na sžíravý útok loutky zrůdy, muže vyslaného, aby ponížil bývalé spojence a získal laciné body falešnými obviněními a zlovolnou rétorikou.
Evropské elity - přinejmenším ty, které nejrychleji našly mikrofon, aby odsoudily Vanceho a administrativu, které slouží - si zvolily druhou interpretaci.
To, že Vanceův skutečný záměr byl zřejmý, je neodradilo. Lidé v tom sále a jejich sympatizanti si nedokážou představit, že se dopustili zásadních chyb. Nechtějí, možná ani nemohou připustit možnost, že se ocitli na špatné straně dějin - nejen skrze nějaký taktický přešlap, ale prostřednictvím samotných základů jejich vládnutí.
A tak místo toho, aby se zamysleli nad tím, zda Vanceho slova mohou být pravdivá, se rozhořčeně ohradili. Ne proto, že by byli otřeseni, ale proto, že jsou tak slepí ke svým vlastním chybám, že si přátelsky podanou ruku mohou vyložit jen jako políček.
A při pozorování toho rozhořčení si člověk vzpomene na citát připisovaný Čingischánovi:
„Kdybyste se nedopustili velkých hříchů, Bůh by na vás neseslal takový trest, jako jsem já.“
Vance není jejich trestem, ostatně to není ani Amerika. Jejich trestem je sama realita. Je jím demokratický úpadek evropských zemí. Jsou jím cenzurní zákony zaváděné ve jménu tolerance. Jsou jím násilné důsledky masové migrace, které politici odmítají uznat. Je to vzestup populismu, despekt k vládnoucí třídě, rozklad institucí a pomalý úpadek důvěry veřejnosti ve vlády - to vše politici však svádějí na rozšiřující se seznam vnějších i vnitřních hrozeb: Rusko, nenávistné projevy, radikální ideologie, dezinformace. Na cokoli, jen ne na sebe.
A tak se v konfrontaci s člověkem, který jako by jim říkal, že skutečně zhřešili, vrhli do útoku.
Skutečná hrozba pro Evropu je vnitřní
Vance to řekl jasně: „Pokud utíkáte ve strachu z vlastních voličů, Amerika pro vás nemůže nic udělat.“
To měl být hlavní závěr jeho projevu, ale nebyl. Ironií je, že Mnichovská bezpečnostní konference - každoroční fórum, kterého se účastní velcí a dobří Evropané, aby zde rituálně velkolepě obhajovali demokracii a „evropskou cestu“ - zakázala účast zákonodárcům populistických stran z celé Evropy, a to jak levicových, tak pravicových. Jedná se o strany, které mají ve svých zemích významnou volební podporu, ale jejich zástupci byli z diskusí o budoucnosti Evropy zcela vyloučeni.
Vance na to přímo upozornil. Bez ohledu na to, zda s těmito stranami souhlasíme, zastupují miliony voličů. Ve skutečné demokracii by jejich hlasy měly být slyšet. To není radikální postoj - je to naprosté minimum pro fungující politický systém. A přesto byl Vance za tato slova očerněn jako příznivec AfD, jako by uznání existence politického uskupení znamenalo souhlas s každým jeho postojem.
Stejné schéma se odehrává v Irsku. Vládní strany Fianna Fáil a Fine Gael odmítají jednat se Sinn Féin, přestože Sinn Féin stále ukusuje větší a větší podíl hlasů. Čeho toto odmítání dosahuje? Zajišťuje nekonečný koloběh FF a FG, FG a FF, které společně sestavují vlády, střídají se v rolích, ale nikdy se nevzdávají kontroly. Věčná moc pro obě strany za nízkou, nízkou cenu faktického zbavení volebního práva dnes již poměrně značné části voličů.
Irská média, postižená zvláštní formou slepoty, spěchají s určováním podmínek debaty už od první otázky každého volebního cyklu: "Budete jednat se Sinn Féin o sestavení vlády? Půjdete do toho s nimi?" Odpověď je vždy stejná - arogantní jistota, že Sinn Féin je nepřijatelná. Jako by nebylo úkolem voličů rozhodovat o tom, kdo je schopen vládnout.
Ať už si o Sinn Féin myslíme cokoli - její historické vazby na IRA, její agresivní značku republikánství -, republikánské hnutí bylo do mírového procesu zapojeno na základě toho, že pokud se zapojí do mírového vyjednávání, bude do demokratického systému přijato.
A přesto nyní tytéž strany, které na tomto vyjednávání trvaly, odmítají se Sinn Féin spolupracovat a považují je a jejich voliče za nedotknutelné. Je to známý vzorec: demokratická legitimita existuje, když přináší správné výsledky. Když tomu tak není, je třeba ji obejít. Možná to dokonce považují za vlastní chybu Sinn Féin, která se odmítla jednoduše zdvořile rozpadnout, jakmile od ní „oficiální Irsko“ dostalo to, co chtělo.
Demokracie je samozřejmě posvátná - dokud vítězí ti správní lidé. Pokud ne, tak od toho jsou mimořádná opatření, nátlakové kampaně nevládních organizací a soudy.
Když veřejnost hlasuje „nesprávně“, je třeba demokracii před voliči zachránit. EU hovoří o demokratických hodnotách a zároveň vyhrožuje, že Maďarsku a Polsku sníží finanční prostředky za to, že zvolily nesprávné lidi. Brexit? Chyba, která musela být potrestána. Italové hlasující špatně? Problém, který je třeba „řešit“. „Demokracie“ znamená jediné: aby u moci zůstali ti správní lidé.
Eroze svobody slova není zlepšení - je to kolaps
Evropská vládnoucí třída se nepovažuje za narušitele svobody slova, občanských svobod nebo demokratických norem. Vidí se jako jejich zdokonalování, vylepšování.
Každé omezení, každé nové omezení svobody projevu, každé rozšíření státní moci považují ti lidé za zlepšení - přizpůsobení se modernímu světu, kterému oni, a pouze oni, dostatečně rozumějí.
Vezměme si například britské zóny bezpečného přístupu k potratům, které Vance ve svém projevu vyzdvihl. Podle těchto zákonů je trestným činem tichá modlitba před potratovým zařízením - nebo v některých případech dokonce v soukromých domech nacházejících se uvnitř určených zón. To není přehnané tvrzení; britské úřady již tyto zákony uplatňují a stíhají jednotlivce pouze za to, že stojí v klidu se zavřenýma očima na nesprávném místě.
Aby toho nebylo málo, irská vláda nedávno přijala vlastní zákon o bezpečných přístupových zónách, který kriminalizuje projevy, protesty nebo dokonce tiché modlitby před potratovými klinikami. A právě organizace, které se kdysi zasazovaly o občanské svobody, jako například Irská rada pro občanské svobody (Irish Council for Civil Liberties, ICCL), přijetí zákona otevřeně obhajovaly a oslavovaly - což je zvrácená parodie na to, čím by organizace pro občanské svobody měla být.
Člověk nemusí být odpůrcem potratů, aby viděl nebezpečí těchto zákonů nebo principů, které jsou jejich základem. Zjednodušte je, odstraňte z debaty emoce a uvidíte, že to, co tyto zákony říkají, je jednoduché:
Vláda má právo prohlásit určité politické, filozofické nebo teologické názory za nezákonné, ať už jsou vyslovovány nebo sdělovány v jakýchkoli oblastech země, které si sama zvolí.
To není šikmá plocha. To jsou trosky svobody slova a sdružování válející se na dně strže.
Přeskupení: Konec americké éry, ale ne takový, v jaký doufali
Evropští představitelé po léta předpokládali, že Amerika tu bude vždy. Americká vojenská přítomnost byla samozřejmostí. Že záruky NATO zůstanou neochvějné, i když evropské země odmítají plnit závazky, které mají tyto záruky zajistit. Že mohou bez následků pokračovat v nastoupené cestě.
Na základě toho byla jednou z nejzábavnějších reakcí na Vanceův projev nabídka, že by země EU měly usilovat o uzavření amerických vojenských základen na svém území. To bylo zřejmě považováno za určitou formu trestu.
Tito lidé si nevšimli, že Evropa a Rusko již nejsou hlavním zájmem Washingtonu. Ztráta základen - z nichž mnohé slouží spíše jako dotace na obranu hostitelských zemí než jako životně důležitá americká strategická aktiva - Americe nijak neškodí.
Amerika se přeorientovává. Přestavuje se tak, aby se vypořádala s Čínou - aby ji zadržela, zahnala do kouta jako svého jediného téměř rovnocenného nebo rovnocenného protivníka. Evropa naproti tomu stále věří, že je středem světa.
Evropské elity mluví, jako by si Evropa a USA byly rovny, a přitom Evropa není schopna zajistit ani své vlastní hranice, natož vygenerovat sílu, byť jen nad rámec upadajících vojenských aktivit Francie v jejich bývalých koloniích. Evropské vojenské kapacity jsou vyprázdněné - jsou to jen velké byrokratické struktury s ubývajícími ozbrojenými silami, podfinancované a demoralizované. Vychvalovaná evropská „strategická autonomie“ je fikce, zdvořilý způsob, jak říci, že očekávají, že Amerika převezme otěže, zatímco evropské armády navrhují politiku genderových kvót na ministerstvech obrany.
Nejvtipnější je, že šéfem Vojenského výboru Evropské unie, nejvyššího vojenského orgánu EU se má stát irský generál. To je poměrně kuriózní, vzhledem k tomu, že a) Irsko není zemí NATO, b) Irsko je (kvazi)neutrální zemí a c) Irsko nemá, alespoň ve smyslu organizace schopnost chránit stát nebo generovat sílu, skutečnou armádu.
Ani evropská hospodářská moc neospravedlňuje evropskou aroganci. Evropa, kdysi globální hospodářský motor, stagnuje. Německo, průmyslové jádro kontinentu, je v úpadku - ochromené ideologickou energetickou politikou, pomalým dušením svého výrobního sektoru a zcela předvídatelnými důsledky svých vlastních politických rozhodnutí. Regulační posedlost EU dusí inovace, zatímco Čína ji předbíhá ve všech důležitých oblastech. Iluze síly přetrvává jen díky setrvačnosti; odstraňte americkou ochranu a tíha vlastní dysfunkce Evropy bude tak jasně patrná, že ji nepřehlédne ani evropská elita.
Mnoho Evropanů a levicových aktivistů na celém světě již dlouho volá po konci americké éry. Konec unipolární moci. Věří, že ústup Ameriky bude znamenat spravedlivější svět, postnacionální utopii, kde se Evropa prosadí jako vůdce nebo kde bude vládnout globální správa v dokonalé harmonii.
Věří tomu, protože jsou hlupáci, kteří nedokážou rozlišit sílu od stability nebo moc od setrvačnosti. Mír považují za přirozený řád, nikoli za krátkou historickou výjimku, kterou jim poskytla americká síla zbraní. Nechápou, že Evropa nemá sílu, vliv, jednotu, ba ani vůli, které by bylo zapotřebí k tomu, aby vykročila vpřed, když Amerika ustoupí.
Sní o světě sdílených hodnot a spolupráce, ale to, co nahradí americkou dominanci, nebude liberální řád. Bude to svět zájmů, nikoli přátel. Legitimita bude diktována mocí a instituce přežijí pouze v rámci sfér vlivu, které je udržují.
Pravdou je, že až Amerika ustoupí, prázdné místo nezaplní koalice osvícených evropských byrokratů. Zaplní ho státy ochotné uplatňovat tvrdou moc, které nemají trpělivost se zdvořilostními výmysly o „společných hodnotách“ nebo mezinárodních normách. Evropa sní o diplomacii. Svět, který zřejmě zdědí, ale vyžaduje sílu.
Za současného stavu věcí je nejpravděpodobnější, že až Leviatan odloží své břemeno globálního hegemona, jako když se Atlas zbavuje světa, globální mír a prosperita Pax Americana se region od regionu zhroutí.
Vanceovy prosby je třeba chápat v tomto kontextu. Amerika chce spojence, kteří mohou generovat moc a přizpůsobit se jejím zájmům. Ti by pomohli proti Číně - ale pro stále větší počet lidí ve Washingtonu je Evropa luxusem, nikoliv nutností.
Evropa zůstává slepá k tomu, co se blíží. Dějiny však nedělají „zdvořilá varování“. Realita se představí sama, ať se nám to líbí, nebo ne.
Na základě toho by evropští představitelé, které Vance svým projevem urazil, udělali dobře, kdyby se zamysleli nad slovy francouzského krále Ludvíka XV, který při pohledu do budoucnosti jednoduše řekl:
„Après moi, le déluge“.
(Po mně potopa, pozn. překl.)
Gary Kavanagh je zástupcem šéfredaktora irského časopisu Gript. Pro Gript připravuje některé investigativní články.
 |
|