Dnes za soumraku přišel člověk zvenčí
"Mladý tesař. Uchází se o přijetí. Tesaře jistě můžeme potřebovat."
“Proč si to myslíš, bratře dohlížiteli?” podivil se představený kumránské Jednoty v Chirbetu a navyklým pohybem si promnul bolavý zátylek. Pozorování hvězd z ochozu věže sice občerstvovalo jeho ducha, ale znavovalo tělo.
Dohlížitel třetí skupiny uctivě vztáhl dlaň a přiložil ji na šíji představeného. Starý muž zavřel oči a soustředil se na magnetizující dotek mladé ruky. Janovy léčitelské schopnosti byly v klášteře uznávané. Občas jej žádali o pomoc i laičtí obyvatelé přilehlé osady, když někdo vážně onemocněl. Představený to viděl nerad. Ale když už nemohl zakázat milosrdenství, dozíral alespoň úzkostlivě na to, aby se bratr Jan po každém návratu z osady rituálně omyl a vytřepal z oděvu všechen dotek vnějšího světa. Neboť výlučnost skupiny a předpoklad jejího poslání byly založeny na izolaci.
Dotek Janovy ruky už zahřál pokožku, představený cítil, jak se mu namožené krční svaly uvolňují. S úlevou vydechl a otevřel oči. “Co je s tím tesařem? Proč ho zmiňuješ?” zeptal se už mírně a s trochou zvědavosti. Neboť dohlížitel Jan měl kromě léčitelských schopností, zpěvného hlasu a touhy po zjeveném Tajemství i další vzácnou vlastnost, dokázal odhadnout myšlenky a úmysly bližních. A jestliže jej zaujal neznámý tesař, muselo na něm být něco výjimečného. “Zmiňuji ho, protože působí učeně, i když je prostého rodu. Taky má nadání pro osobitou formulaci myšlenek. Snad to lze vysvětlit tím, že nějakou dobu žil u galilejských esejců. Ale ještě se nezavázal.”
Představený se uštěpačně pousmál. “Tak naši drazí galilejští už berou k čekatelům i řemeslníky? Tak špatně na tom jsou?” hlas se mu chvěl neskrývaným posměchem. Před Janem se choval svobodněji než při obřadném zasedání rady. Mladý muž pomalu oddálil ruku z jeho šíje a pečlivě zakryl dotýkané začervenalé místo bílou rouškou. Noční vítr od Solného moře byl chladivý. Teprve poté se vrátil k tématu hovoru. “Nemyslím, že jsou na tom špatně, když dokázali poznat tesařovy vlohy.” “On má nějaké vlohy?” užasl stařec. “Ty nejvzácnější. Je to muž Světla. Tma v něm nepřebývá.” “Ani za nehty? Tesaři přece nemívají vybělené ruce!” bavil se představený, ale Janův posmutnělý pohled ho vrátil k vážnosti.
“Jak dlouho jsi s ním rozmlouval?” “Víc než hodinu.” “Tak to tě tedy skutečně musel zaujmout! Jak vypadá?” “Je trochu útlý, aspoň na tesaře. Střední postavy. Jemné ruce i nohy. Pohybuje se vzpřímeně a s půvabem.” “Podivné. A je to opravdu tesař, synu?” prohodil znepokojeně stařec. Neboť zkušenost s nedalekým Jeruzalémem jej vycvičila k opatrnosti a stálé podezíravosti. Jeruzalémští kněží, uvízlí v rituálech a pohodlně zabezpečení dary věřících, čas od času vysílali do kláštera v Kumránu své vyzvědače.
“Ujišťuji tě, že je to tesař. Má dlaně pokryté mozoly. Při putování z Galileje ho živilo jeho řemeslo.”
”Co už jsi podnikl?”
”Ptal jsem se hlavního dohlížitele. Potvrdil mi, že tesař tu najde uplatnění. Chýše potřebují opravit, vodovodní koryta jsou zpuchřelá dlouhým suchem a lavice v jídelně…”
”Jsi přesvědčivý. Zařaď tedy svého tesaře k nováčkům. Občas se na něj zeptám. Jakže se jmenuje?”
”Ješua, bratře. Významné jméno!”
”Spíš samolibí rodiče. Kde se narodil?”
”V Nazaretě.”
”Hm. No, co se dá dělat. Hlavně že má schopné ruce. A teď mě opusť, bratře. Chci ještě pozorovat hvězdy. Jsou dnes závratně jasné!”
Beránek - Apokryfní román Lenky Procházkové o Ješuovi z Nazareta je příběh o svobodě, lásce a odpovědnosti za svět náš vezdejší. Ačkoliv zasazen do minulosti, je to náš současný příběh.