David Bell: Globální reforma zdravotnictví musí přesáhnout rámec WHO
WHO není hybnou silou globální korupce ve zdravotnictví a odchod z WHO nevyřeší hlubší problémy. Musíme přehodnotit celý přístup, píše David Bell.
Překlad původního článku na Brownstone.org
Pochopení hloubky problému
Světová zdravotnická organizace (WHO) se v poslední době dostala do povědomí mnoha lidí v západních zemích jako příklad destruktivního a nezodpovědného byrokratického přebujelého systému. Snaží se vnucovat omezení a získávat peníze od jednotlivců a národů ve prospěch dobře situovaných sponzorů a v životě mnoha lidí nehraje žádnou užitečnou roli kromě toho, že poskytuje potenciální kariérní cestu těm, kteří chtějí cestovat, mít dobrý plat a pocit altruistické nadřazenosti. Svou rolí při rušení lidských práv a ožebračování stovek milionů lidí během reakce na Covid zplodila hnutí Exit the WHO, které stojí na nadřazenosti individuální a národní suverenity.
To je pochopitelné, ale hrozí také, že to bude naivní a zjednodušující. Pokud má být WHO zrušena, měli by si ti, kdo se o to zasazují, nejprve uvědomit, proč existuje, jaká jsou její omezení a souvislosti. Není a nemůže být světovou hegemonní mocností, ale odráží mnohem hlubší a komplexnější ohrožení základních lidských práv, demokracie a globálního zdraví jako takového. Vznikla proto, aby pomohla snížit globální nerovnost v oblasti lidského zdraví, a v minulosti přispěla ke stálému zlepšování zdravotního stavu populace, stejně jako v poslední době ukázala, že může situaci zhoršit. Její činy a výstupy odrážejí přání jejích pánů, nikoliv agendu nezávislého subjektu, který se dostal na mizinu.
WHO je proto třeba řešit jako součást širšího problému. Pokud několik privilegovaných usiluje o určitý druh globální hegemonie, reakce nemůže být založena na přáních jiné privilegované hrstky. Musí se na ní podílet ti, kterým se nejvíce pomáhá a kterým se nejvíce škodí, kteří WHO platí a kteří na ni možná ještě spoléhají. Jde-li o to, aby suverénní lidé a suverénní státy znovu prosadili své zájmy.
Zrada národů
Od roku 2020 WHO organizuje a schvaluje jeden z nejničivějších útoků na zdraví jednotlivců i společnosti, jaký svět zažil. Na příkaz sponzorů s vysokou mírou střetů zájmů tato mezinárodní byrokracie prosazovala politiku, která v drtivé většině poškozovala nejzranitelnější obyvatele světa. Organizace se obrátila proti těm, kterým měla sloužit, a vrátila se k technokratickému autoritářství z doby před druhou světovou válkou, které charakterizovalo veřejné zdravotnictví v éře eugeniky, kolonialismu a evropského fašismu.
S plným vědomím dopadu svých činů pomohla WHO uvrhnout dalších více než sto milionů lidí do vážného nedostatku potravin a chudoby a dalších až deset milionů dívek do dětských manželství a sexuálního otroctví. Pomohla připravit jednu generaci o školní vzdělání potřebné k tomu, aby se vymanila z chudoby, a zvětšila státní dluhy, takže země byly vydány na milost a nemilost globálním predátorům. Šlo o záměrnou reakci na virus, o němž se od počátku vědělo, že je jen zřídkakdy nebezpečný pro kohokoli kromě nemocných starých lidí. WHO pomohla zorganizovat bezprecedentní přesun bohatství od těch, které měla původně za úkol chránit, k těm, kteří nyní sponzorují a řídí většinu její práce. WHO se nyní neštítí ničeho a snaží se zvýšit veřejné financování prostřednictvím zkreslených údajů o riziku a návratnosti investic, aby toto financování do budoucna upevnila.
Rozpad instituce
WHO měla prostřednictvím své ústavy sepsané v roce 1946 podporovat rovnost národů, které se vynořily z trosek světové války a kolonialismu, přičemž všechny národní státy měly stát rovnoprávně a nezávisle jako její jediná autorita. To pokračovalo i v Deklaraci z Alma Aty z roku 1978, která za hlavní téma veřejného zdraví označila potřeby a požadavky komunit pod jejich svrchovanými vládami.
Stejně jako všechny lidské instituce, ani tato nemohla vydržet navždy. Vysoké platy a cestování obchodní třídou do exotických míst přitahují lidi, kteří si takové výsady oblíbili a uvěřili, že na ně mají nárok. Zaměstnanci závislí na organizaci kvůli takovým výhodám začnou upřednostňovat její blaho před potřebami těch, kterým měla sloužit. Pracovníci odtržení od dopadů svého jednání se začnou brzy starat jen o vlastní postup, funkční období a penzi, kterých dosahují tím, že naslouchají spíše svým sponzorům než těm, na které má jejich jednání dopad.
Sledovat ředitele mého oddělení ve WHO, jak všeho nechává a běží zvednout telefon od sponzora ze soukromého sektoru, bylo ponižující, ale také to byla očividná zrada základního poslání WHO. Podobnou zradou je i tisknutí rukou generálního ředitele WHO s představiteli korporátního autoritářství v Davosu. Jeden služebník nemůže sloužit dvěma pánům.
WHO, která přerostla v obrovskou a odtažitou byrokracii starou dnes téměř 80 let, je vším možným, jen ne zástupcem lidí na celém světě. Její pokyny k interrupcím nařizují zemím zajistit interrupci až do doby porodu a zároveň odmítají požadavek na diskusi, zatímco pokyny, které WHO vypracovává pro dětskou výchovu k sexualitě a genderu, vykazují přinejlepším podobně hrubé ignorování kulturní rozmanitosti. Neustálý klimatický alarmismus, lobbování proti lepšímu přístupu k fosilním palivům pro nejchudší na světě, to vše posiluje nerovnost. Zjevná válka proti masu přidává další přehlížení vědy.
WHO se proto zdá být zralá na pád na smetiště dějin. Je však spíše nástrojem než ďáblem. Jako součást rozsáhlého a rostoucího globálního zdravotnického průmyslu, který je hnací silou vertikálního přístupu založeného na prodeji produktů, je jednou z mnoha institucí sloužících přáním těch, kteří se jí zmocnili. Odebrání jednoho kladiva bourači nezabrání v demolici domu, jen dává těm, kteří se snaží dům zachránit, falešný pocit úspěchu. Dům zachráníte tím, že zastavíte bourače. Stejně jako každý jiný nástroj má i kladivo stále svůj užitečný účel.
Abych byl konkrétní, problémy, které WHO exemplárně ukazuje, nezmizí, pokud WHO zmizí. Jako příklad může posloužit pandemická agenda, která dominovala v posledních několika letech. Společenství bohatých soukromých korporací, jejich investorů a národních byrokracií, s nimiž stále častěji tyto korporace spolupracují, má samo o sobě mnoho alternativních cest k prosazování svých cílů. Nedávné kolo změn mezinárodních zdravotnických předpisů ve WHO iniciovala administrativa Spojených států, nikoliv WHO samotná. Farmaceutičtí investoři a země s velkým farmaceutickým sektorem dominují financování WHO a určují její činnost. WHO je spíše ochotným patolízalem a loutkou než hegemonem.
Stejně důležité je, že přes veškerou korupci a rezignaci na etiku některé činnosti WHO stále zachraňují životy. Stejně tak partnerské organizace napříč globálním zdravotnictvím. Podporují země s nízkými zdroji při řešení endemických infekčních onemocnění a prokazatelně tím snižují úmrtnost. Hrají významnou roli při snižování expozice falešným léčivům – jednomu z největších zločineckých odvětví na světě. Stále podporují posilování zdravotnických systémů s nedostatečnými zdroji. Jejich bezvýznamnost při podpoře zdraví mnoha lidí není společná všem. Zastánci úplného zrušení WHO musí vysvětlit, jak budou pokračovat v podpoře tam, kde je podpora WHO v současné době potřebná. Nepřísluší jim rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře.
Konec špatného hospodaření a chamtivosti
Abychom zastavili degradaci zdraví, lidských práv a suverenity, potřebujeme strategii opuštění neetického veřejného zdravotnictví. To bude vyžadovat strategii upuštění od přístupů, které jsou ovlivněny střety zájmů, a důraz na výsledky namísto korporátního zisku. A v zájmu daňových poplatníků dárcovských zemí i příjemců jejich podpory potřebujeme strategii ústupu od vnější závislosti, abychom dosáhli nezávislosti zdravotnictví. To je to, co znamená udržitelnost a spravedlnost, slova, která mají globální zdravotničtí spekulanti tak rádi. Tyto změny se musí týkat celého odvětví, nejen WHO.
To vše je možné, i když konečný výsledek z hlediska struktury je nejistý. Tato nejistota je cenná, protože cesta se musí postupně vyvíjet, nikoli předem vytyčit. Existují však očividně jasná místa, kde je potřeba začít. Mezi zájmy soukromých společností a zdravotní nezávislostí světové populace neexistuje žádná shoda. Důvody, proč lidé v bohatých zemích žijí déle - hygiena, výživa, lepší životní podmínky a přístup k levným a nepatentovaným zdravotnickým komoditám – maří zisky korporací. Vedou k růstu místních ekonomik, které prosperují díky místnímu rozhodování a místním znalostem. Nadnárodní zdravotnické agentury mohou vyplnit mezery a poskytnout podporu v době krize, ale budování vertikálních institucí, které upevňují vnější kontrolu, jak se o to snaží současná pandemická agenda, je protikladem dobrého a udržitelného plánování.
V dobře fungujícím systému by se tedy zdravotnické agentury samy vyřadily z provozu, protože by je nahradily místní kapacity. Pro dlouhodobé kontrakty a soukromé investice by nebyl prostor, země by byly soběstačné i bez nich. Nadnárodní byrokracie by hrály jen malou roli, jež by se omezila na poskytování prostoru pro setkávání, úložiště nápadů a dobrovolných standardů nebo na zpracování žádostí v době krize. Bohaté země nyní WHO nepotřebují, navzdory humbuku, zkreslování, a tvrzením o nikdy nekončících krizích, které mají naše mezinárodní agentury prezentovat jako důležité. Legitimní WHO by sídlila spíše v Nairobi než v Ženevě, v blízkosti oblastí s největšími potřebami, a pokud by je účinně řešila, sama by směřovala k bezvýznamnosti.
Než se do této fáze dostaneme, chvíli to potrvá. A to nejhorší, co můžeme nyní udělat, kromě pokračování současného destruktivního kurzu, je zrušit WHO a ponechat místo ní vakuum. To by vyhovovalo jen privilegované třídě, ale svět je větší. Radikální reforma musí proběhnout s klidnou naléhavostí a s dodržováním zásad, na nichž má veřejné zdraví spočívat, aniž by však zhoršila samotné problémy, které se snažíme řešit.
Jak to bude vypadat a jak se k tomu dostaneme, bude zajímavá cesta. Základním výchozím bodem je postupovat opatrně a uznávat různé potřeby všech. Musí se to však také stát rychle, protože svět nesnese další kolo drancování ve stylu Covidu. Nedávné politické změny v USA, které jsou největším sponzorem Světové zdravotnické organizace, jsou sice nepříjemné pro ty, kteří v posledních letech tolik profitovali z korupce, ale zároveň otevírají vzrušující dveře, kterými by se tato cesta mohla uskutečnit.
