Chris Irons: Timesy, které se nemění
Ano, byli jsme ošklivě oklamáni. To je fakt průser, co? Teď jen kdybychom našli všechny viníky, kteří nás v posledních pěti letech ošklivě klamali papouškováním vládního covid narativu.
Překlad původního článku z quoththeraven.substack.com
Představte si mé překvapení, když jsem si v neděli přečetl úvodník New York Times, který přiznává, že „jsme byli ošklivě oklamáni“ ve věci Covidu v době pandemie.
Úvodník věcně konstatuje, co všichni víme už léta - že přestože teorie o úniku z laboratoře Covid-19 byla jednoznačně „nejlogičtější“, vědci a zdravotničtí byrokraté ji zavrhli, zamezili diskusi a zmátli veřejnost, aby uchovali zdání konsenzu.
Vlivné studie teorii úniku z laboratoře bagatelizovaly, zatímco soukromá komunikace mezi vědci dokazuje, že ji skutečně považovali za pravděpodobnou, přičemž klíčové osobnosti, včetně jednoho z Fauciho poradců, se snažily zametat stopy.
Článek také přiznává, že EcoHealth Alliance, která spolupracovala s Wuhanským virologickým institutem, zatajovala kritické informace o svém výzkumu a že jí bylo zakázáno získat další federální financování teprve po dlouhém vyšetřování.
Rovněž sděluje, že kontroverzní výzkum virů, včetně pokusů s netopýřími koronaviry, pokračuje za nedostatečných podmínek biologické bezpečnosti dodnes, což vyvolává obavy z budoucích úniků.
Ano, byli jsme ošklivě oklamáni. To je fakt průser, co? Teď jen kdybychom našli všechny viníky, kteří nás v posledních pěti letech ošklivě klamali papouškováním vládního covid narativu.
Lidé na sociálních sítích si asi myslí, že jednoho z těchto viníků našli, jelikož celou neděli dělají bohulibou práci, totiž opravují titulek New York Times.
Mojí první reakcí bylo rozhořčení. Chce se mi na lidi v Timesech křičet: „Jak se opovažujete paktovat s mocnáři, kteří mě a mnoho dalších autorů, které čtu a kterých si vážím, škrtli ze sociálních sítí za to, že jsme tehdy před pěti lety prostě poukázali na zjevnou samozřejmost?“
Chci jim posprejovat zdi kanceláří a velkými písmeny připomenout, že jsem byl kdysi spolu s mnohými dalšími nucen volit mezi nemožností cestovat a očkováním. A co hůř, obtěžovali mě namachrovaní hipsteři, co požadovali očkovací průkaz pokaždé, když jsem si chtěl objednat pivo. A to jsem z toho ještě vyvázl snadno. Jiní přišli o bankovní účty, práci a bohužel i o rodinné příslušníky.
Velkým písmem na zdi by se to asi nejlépe dalo shrnout takto: „Co si to dovolujete?“
Ale vztek a rozhořčení rychle mizí díky vytrvalým vlnám populismu a zdravého rozumu, které pomalu nahlodávají to, co lze popsat asi jako nedávný záchvat autoritářství a vládní přerostlosti - jež jako by dosáhla zenitu v poslední polovině funkčního období Joea Bidena.
„Padesát jedna bývalých agentů zpravodajských služeb tvrdí, že notebook je ruská dezinformace!“
„Není možné, aby tento nový koronavirus pocházel z biolaboratoře experimentující s koronaviry, která stojí 100 metrů od místa, kde byl virus nalezen!“
"Joe Biden je dynamo! Je mentálně ostrý jako břitva!"
Ale náš hněv nemůže trvat věčně. Jednou musí začít léčení, a právě teď se to zdá být ideální. Naše vítězství je ohromující. Podpora demokratů je rekordně nízká. Současně rekordní počet lidí věří, že se země ubírá správným směrem.
A místo toho, aby to „pochopili“ a změnili kurz, snaží se experti na straně demokratů, jako je Gavin Newsom, ještě více předstírat svou podporu a vylepšovat své mnohem méně populární a účinné politické nápady. Newsom dokonce založil podcast a v rámci jakéhosi podivného masochistického laboratorního experimentu si tam pekelně rád zve jednoho konzervativce za druhým, aby bořili jeho argumenty a pokořovali jeho intelekt, zatímco on sedí a culí se úsměvem figuríny z akademie Empire Beauty School.
Dokonce i Michelle Obamová začala vydávat podcast. Ovšem podpora demokratů je tak nízká, že první vydání jejího podcastu mělo méně zhlédnutí, než bude mít tento článek.
A vypadá to, že projevy pokání a nefunkční výplody krizového PR akcelerují. Viděli jsme, jak Jeff Bezos promluvil a rychle přesměroval Washington Post na volný trh a svobodu, což vyvolalo rezignaci některých jeho (nejspíš) modrovlasých zaměstnanců. Také bylo propuštěno pár lidí z CNN. MSNBC mění složení svých stanic. Jim Acosta se dokonce přesunul na Substack.
Ana Kasparianová z The Young Turks se začala obracet proti dnešní Demokratické straně. Další novináři si berou dovolenou z důvodů, kterým říkají „duševní zdraví“.
O lidech typu Davida Muira a George Stephanopoulose, kteří během kampaně důsledně překřikovali republikánské kandidáty, čímž se snažili prosadit své názory, už skoro neslyšíme.
J. D. Vance odpálkoval levicové reportérky typu Dany Bashové a Marthy Raddatzové rétorickým smečem pokaždé, když se mu pokusily oponovat.
Jednoduše řečeno, jak jsem před několika měsíci řekl Mattu Taibbimu - a před několika dny jsem o tom mluvil i v rádiu Palisades Gold -, mainstreamovému mediálnímu monstru konečně došel dech. Prská, stagnuje a je na cestě do věčných lovišť.
Demokratičtí politici se mezitím hádají mezi sebou - Jasmine Crockettová nedávno na CNN pomluvila Johna Fettermana a navzájem si vrážejí kudly do zad - Chuck Schumer hlasoval pro poslední návrh zákona, který má udržet vládu otevřenou, zatímco mnozí členové jeho strany hlasovali proti. A obecně Demokratická strana neudělala téměř nic, co by naznačovalo, že se poučila z federálního výprasku, který utrpěla v den voleb.
A tak jsme došli až sem k tomuto víkendu, kdy se dokonce i New York Times pokusily nabídnout svou vlastní omluvu za deset let krajně levicového zpravodajství. Samotné gesto je ovšem v roce 2025 zcela zbytečné. Podle mě to ani neprospívá dobré pověsti publikace - skoro bych si jich vážil víc, kdyby si prostě stáli za svými hovadskými závěry z doby před pěti lety. Ale to je vedlejší.
Podstatné je to vyměnit hněv za přijetí. Pozitivním přínosem všech událostí od Trumpova zvolení je potvrzení toho, že jakkoli je to obtížné - a jakkoli nyní pokrok probíhá pomalu -, země se opět podřizuje vůli svého lidu. A přesně tak to má být.
Volby poskytly občanům USA fórum, na němž mohli vyjádřit své opovržení nejen Bidenovou administrativou, ale i mainstreamovou mediální mašinérií, která Bidena posledních šest let hýčkala.
Spoustě lidí se prezident Trump nelíbí - jak mluví nebo jakým způsobem podniká. Ale nenechte se mýlit: je to člověk pro danou dobu a místo; jinak by znovuzvolení nedosáhl.
Vynořil se uprostřed mizérie přebujelých pravomocí, naprosto bizarního chování a neintuitivní politiky posledních čtyř let a je ekvivalentem toho, když někdo vrazí kůl do stěny nádrže s čerstvým kyslíkem - vpustil do politické krajiny vlnu revitalizačního čerstvého vzduchu.
Trumpův nástup do úřadu pak spustil kaskádu rekalibrací - nejen v médiích, ale napříč politickým spektrem. Ty pak zase spustily řetězové reakce, které spustí další řetězové reakce, které spustí třetí generaci řetězových reakcí, a tak dále a tak dále - dokud vzduch v této zemi nezačne být opět svěží a ta změna, pro kterou lidé hlasovali, se nezačne projevovat v našem každodenním životě.
Omluva New York Times z tohoto víkendu postrádá jakoukoli opravdovost a autentičnost. Ani na vteřinu nevěřím, že lidé z levice skutečně litují toho, jak informovali o reakci na COVID, a nevěřím ani tomu, že by v budoucnu změnili způsob, jakým o podobné události informovat.
Jediné pozitivum, které na tomto patetickém víkendovém článku vidím, je, že je jedním z milionu drobných ukazatelů, jak se vůle většiny Američanů konečně začíná odrážet v našem reálném životě.
A bez ohledu na to, jakým směrem se bude politická krajina vyvíjet, tato moc - moc lidu ovlivnit změnu - zůstává něčím, co by nás mělo naplňovat obrovským optimismem.