Cecílie Jílková: Zachvacují ruské sabotáže Evropu? Bezpečnostní agentury odmítají poskytnout důkazy
Představitelé bezpečnostních agentur předkládají tvrzení bez důkazů a politici na základě těchto tvrzení činí rozhodnutí. Názor veřejnosti nikoho nezajímá.
Deník The New York Times minulou neděli vydal článek sumarizující různé incidenty, které se za posledních deset let odehrály v Evropě a byly později americkými a spojeneckými zpravodajci označeny za součást ruské kampaně s cílem podkopat podporu ukrajinského válečného úsilí.
Mezi událostmi, které NYT zařadil do výběru údajně ruských sabotážních operací, se objevil výbuch skladu munice v České republice před deseti lety, březnový požár v Londýnském skladu, který údajně souvisel s Ukrajinou, polské obchodní centrum či Litevský sklad s nábytkem.
Na základě informací bezpečnostních agentur byla učiněna zatčení a evropští politici vydali řadu prohlášení. Polský premiér Donald Tusk oznámil zatčení 12 osob obviněných z „bití, žhářství a pokusů o žhářství“ údajně na objednávku ruské rozvědky. Oznámil také, že Polsko v již v minulosti překazilo snahy o přípravu podobných sabotážních akcí, a varoval, že se Rusko pokusí ovlivnit volby do Evropského parlamentu. Tusk také novinářům řekl, že i v Litvě byl požár skladu s nábytkem sabotáží, za níž stálo Rusko.
Litevská prokuratura v reakci na Tuska uvedla, že litevští a další představitelé spolupracují a vyměňují si příslušné informace.
"Jakmile budeme mít spolehlivé a potvrzené informace [o pachatelích žhářství v obchodě s nábytkem], určitě se o ně podělíme s veřejností a médii," řekl novinářům Artūras Urbelis, vedoucí prokurátor odboru vyšetřování organizovaného zločinu a korupce.
“Upozorňujeme, že vyšetřování vede policie, která slouží jako primární zdroj informací,” vyjádřil se mi mluvčí litevské premiérky Ingridy Šimonyté minulý týden pro deník Public. “Dovolujeme si Vás upozornit, že podle litevských zákonů nelze informace týkající se konkrétní události, která je předmětem vyšetřování v rámci přípravného řízení, zveřejnit, dokud není vyšetřování ukončeno. Přesto se s vámi dělíme o informace zveřejněné odborem státní bezpečnosti, které se týkají nepřátelských aktivit Ruska v Litvě.
Ze žhářství v Londýně byli obviněni čtyři Britové a jeden z nich byl obviněn z napomáhání zahraniční zpravodajské službě. V reakci na to Británie vyhostila ruského vojenského důstojníka pracujícího pro zpravodajské služby a uzavřela několik ruských diplomatických budov, včetně operačního střediska G.R.U. v Sussexu. Ministr vnitra James Cleverly uvedl, že toto opatření je reakcí na to, co označil za „zhoubnou činnost“ Moskvy.
Přestože sami představitelé bezpečnostních služeb uznávají, že „Rusko postupuje se svou sabotáží poněkud opatrně“ a NYT připouští, že některé cíle nijak nesouvisí s válkou na Ukrajině, je možné, že všechny tyto incidenty opravdu způsobili ruští agenti či zločinci placení Putinovým režimem. Problém je, že se nikdo ze západních novinářů neptá po důkazech.
Ještě před válkou nebývalo zvykem považovat pouhá tvrzení zpravodajských služeb za důkazy, jak samotní The New York Times ve svém článku připomínají.
Žádné důkazy, žádná důvěra
„Jaké máte důkazy na podporu myšlenky, že se připravuje nějaký propagandistický film?“ zeptal se začátkem února 2022 Matt Lee na tiskové konferenci poté, co bylo oznámeno, že Spojené státy mají informace, že Rusko plánuje zinscenovat vykonstruované útoky ukrajinských vojenských nebo zpravodajských sil jako záminku pro další invazi na Ukrajinu.
„Matte, vychází to z informací známých americké vládě, z informací zpravodajských služeb, které jsme odtajnili,“ odpověděl mluvčí ministerstva zahraničí Ned Price. „Myslím, že víš…“
„Dobře, tak kde, kde to je? Kde jsou ty informace?“ naléhal dál Matt Lee.
„Jsou to zpravodajské informace, které jsme odtajnili.“
„Tak kde to je? Kde jsou ty odtajněné informace?“
„Právě jsem je doručil.“
„Ne, vy jste vyslovil řadu tvrzení a říkáte…“
„Chcete, abychom vám to vytiskli z topperu? Protože uvidíte přepis tohoto brífinku, který si můžete vytisknout sám.“
„To není důkaz, Nede. To říkáš ty. To není důkaz. Je mi líto.“
„Zdá se mi, že by nemělo být nic neobvyklého na tom, že se Rusové možná znovu zapojují do této činnosti.“
„To, že to není obskurní, neznamená, že máte nějaký důkaz, že se to stalo nebo že se to plánuje.“
Věci by neměly být mlčky odsouhlaseny jen proto, že jsou vysoce pravděpodobné. Alespoň někteří novináři by se měli ptát „kde jsou ty informace“ zkrátka prostě proto, že je to jejich práce. A také proto, že jsme již zažili několik situací, kdy zpravodajské instituce neříkaly pravdu.
Z vyšetřování kauzy Russiagate, které odhalilo proces výroby zpravodajských informací uvnitř CIA a jejich následnou nedostatečnou kontrolu FBI, jsme se naučili, že agentury ze skupiny IC mohou lhát či selhat.
„Důkazy“ o zbraních hromadného ničení v Iráku, které poskytly americké vládě záminku pro bezprecedentní, tzv. preventivní válku, pak spadaly přímo do kategorie válečné propagandy. Vlnu soucitu vůči Spojeným státům, která spojila svět po událostech 11. září, postupně zčeřila nedůvěra v její bezpečnostní agentury.
Tato nedůvěra se nyní oprávněně obrací také proti agenturám v Evropě. Kde jsou dnes novináři, kteří by se ptali: „Kde jsou ty informace?“
Pochyby kolem sabotáží rozdělují společnost
Případ výbuchů českých muničních skladů v obci Vrbětice neměl rozuzlení dlouhých sedm let, než v roce 2021 vystoupil tehdejší premiér Andrej Babiš s ministry vnitra a zahraničí, aby oznámili, že došlo k průlomu ve vyšetřování a byla objevena tzv. ruská stopa. Ta se zakládala na doložitelné informaci o přítomnosti dvojice agentů G.R.U. v dané době v regionu, kde leží sklad. S informací přišla Bezpečnostní informační služba (BIS) a Národní centrála proti organizovanému zločinu.
Ačkoliv se jednalo o informaci podléhající patrně nejvyššímu utajení, dostala se nějakým způsobem do médií, a to právě v době, kdy vztahy Ruska a USA procházely eskalací a situace na Ukrajině se blížila ke konfliktu. Česko-ruské vztahy obvinění ze sabotáže trvale poškodilo.
Ruští agenti se v dané době skutečně zajímali o areál, nebylo však zřejmé, zda do něho někdy vstoupili a co tam měli dělat.
„Vzhledem k závažnosti je třeba, aby se zmíněné útvary [zpravodajských služeb] neschovávaly jako obvykle za utajované skutečnosti a rozkryly, jak se k informaci dostaly a jakou roli zde sehrály americké či další zpravodajské služby,“ vyjádřil se politolog, bývalý velvyslanec a bývalý první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, který byl později za své názory na příčiny vláky na Ukrajině vyhozen z Ústavu mezinárodních vztahů. Soud jeho propuštění později zneplatnil.
Drulák také kladl oprávněné otázky, co vlastně přineslo šest let vyšetřování výbuchu. Jaká další podezření existovala? Kdo další se zajímal o areál a mohl mít zájem na katastrofě? Podle prezentované verze vše souviselo s dodávkou vojenského materiálu na Ukrajinu či do Sýrie skrze bulharského překupníka, což by porušovalo české zákony. Znemožnil výbuch ilegální obchodní transakci?
Na tyto otázky se političtí představitelé země však neptali. Místo toho předložili médiím a veřejnosti tvrzení bez důkazů. O tři roky později byl v dubnu tohoto roku případ odložen právě pro nemožnost získat stěžejní důkazy.
„Pro další postup policejního orgánu chybí některé informace, zejména k pohybu jednotlivých příslušníků G.R.U. na území ČR, ve skladech ve Vrběticích,“ sdělila česká policie a Národní centrála proti organizovanému zločinu. „Lze jen předpokládat, jaké úkoly plnili jednotliví příslušníci nacházející se v ČR a okolních zemích, případně kolik dalších příslušníků ruských ozbrojených sil a jejich spolupracovníků se na útoku podílelo.“
Národní centrála proti organizovanému zločinu ve svém rozhodnutí tedy bez dostatku důkazů konstatovala podíl ruské vojenské rozvědky a označila jej za součást dlouhodobého diverzního působení ruské vojenské rozvědky na území Evropské unie a Ukrajiny.
Policie sdělila, že považuje za prokázané, že výbuchy obou skladů ve Vrběticích provedli příslušníci ruské vojenské rozvědky a G.R.U., jejichž motivem bylo zabránit dodání zbraní a munice do oblastí, kde ruská armáda prováděla své operace.
Část české veřejnosti se s takovým konstatováním nespokojila a polemika na téma Vrbětic rozdělila společnost na dva tábory.
„Problém zpravodajsky zjištěných informací je ten, že vzhledem k jejich citlivosti nelze s detaily seznamovat veřejnost,“ sdělil mi pro deník Public Jiří Hynek, prezident asociace obranného průmyslu. „Mohlo by totiž dojít k ohrožení zdrojů, od kterých byly získávány. Proto téměř vždy se vše odehrává v utajovaném režimu. Z výše uvedených důvodů se pak zpravodajskými službami veřejnosti sdělované informace těžko ověřují. Proto je nutné, aby zpravodajské služby byly důvěryhodné a měly dobrou pověst. V našem systému existuje parlamentní dohled nad jejích fungováním. Je to jakýsi ochranný prvek, který zajišťuje, aby zpravodajské služby pracovaly tak, jak jim ukládá zákon.“
Zda jsou české zpravodajské služby důvěryhodné, je otázka, kterou si veřejnost i někteří novináři pokládají roky. Prezident Zeman šéfovi BIS Koudelkovi v roce 2019 vyčetl, že ve sněmovně prohlásil, že „není sporu o tom, že Rusko využije před evropskými volbami dezinformační kampaň, je jen otázkou jak“, ale pak toto využití nedoložil v následné oficiální výroční zprávě BIS. Zemanovi se také nelíbilo, že „zpravodajská služba je odkázána na zjištění a tvrzení cizích zpravodajských služeb, aniž by jejich informace dokázala verifikovat“.
„Co se týká kauzy Vrbětice, nezbývá než věřit tomu, co zpravodajské služby tvrdí,“ sdělil mi ve svém vyjádření Jiří Hynek. „V odborných bezpečnostně obranných kruzích se dosti diskutovalo naprosto amatérské chování agentů ruské vojenské rozvědky, kterým se výbuchy dávají za vinu. Také je dosti nepochopitelné, proč si zrovna vybrali za cíl skladovací objekty, kde se nacházela běžné dostupná munice v nikterak významném množství. Na český obranný průmysl ale mělo velký negativní dopad uzavření tohoto areálu. Jestli toto bylo cílem ruských agentů, pak ho úspěšně dosáhli. V kontextu dnešní války na Ukrajině je vidět, že rozhodnutí o uzavření areálu bylo chybné, neboť českým firmám dnes chybí skladovací kapacity pro dodávky většího množství munice na Ukrajinu.“
Velké deníky vyrábí velké příběhy
I další incident z výběru NYT se týká České republiky. Původní sdělení deníku Financial Times, které tvrdilo, že ruská hackerská kampaň zahrnovala útoky na signalizační systémy českých železnic, později český ministr dopravy pro domácí média upřesnil, že „docházelo opakovaně k útokům na uživatelské aplikace“ pro nákup jízdenek.
Podle ministra „správa železnic čelila atakům, ale výhradně v těch uživatelských aplikacích, nikoliv v systémech, které jsou striktně oddělené a starají se o bezpečnost železniční infrastruktury“.
Na dotaz, jaké pokusy o narušení evropské železniční sítě podniklo Rusko v minulosti, odpověděl český ministr:
„Vycházel jsem z výročních zpráv Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, Bezpečnostní informační služby [BIS] a také z toho, čemu jsme čelili zejména v minulém roce. […] Je zcela patrné, že od té doby, co vypukla ruská agrese na Ukrajině, tak je tu patrný nárůst útoků ze strany ruských nebo rusky mluvících kyberkriminálních skupin.“
Na dotaz, jak blízko se ke zmíněným ruským či rusky mluvícím hackerům ve svém pátrání ministerstvo dostalo, odpověděl ministr: „Více říct opravdu nemohu.“ Přesto si většina společnosti zapamatovala kauzu hackerských útoků na české železnice jako pokusy Ruska sabotovat evropské železnice.
V souvislosti s úpornou snahou vysokých představitelů EU obvinit politikou opozici z braní úplatků za šíření ruské propagandy a ovlivnění evropských voleb prostřednictvím webu Voice of Europe, který měl minimální čtenost, ale o kterém nakonec psaly všechny velké světové deníky, nezbývá než konstatovat, že velká média často vytváří velké příběhy (a ničí politické kariéry) na základě pouhých tvrzení politiků a bezpečnostních agentur.
Deník The Washington Post údajně nahlédl do interních dokumentů Kremlu, „které získala jedna z evropských zpravodajských služeb“ a které „poprvé ukazují, že Voice of Europe byl součástí vlivové kampaně, kterou Kreml vytvořil v úzké koordinaci s Viktorem Medvedčukem, Putinovým spojencem“. Nahrávku Petra Bystroně, na níž si měl stěžovat úředníkovi Voice of Europe na obtížnost přepravy desítek tisíc v hotovosti do svého prázdninového domu na Mallorce, ale WP neslyšel.
Informace ohledně obsahu údajné nahrávky či videonahrávky pronikly do médií, stejně jako do médií v roce 2021 dostaly informace o „ruské stopě“ v kauze výbuchu muničního skladu Vrbětice.
Deník N své informace údajně zakládá na nejmenovaných zdrojích ze sněmovny, které by se vyzrazením obsahu schůzí v režimu zákona 412 o utajovaných skutečnostech vystavily značnému riziku. Jiné zdroje ze sněmovny však pochybují, že Deníku N informace dávají poslanci. Podle nich může být zdrojem Deníku N některý vysoký představitel BIS.
Zdá se, že žádný deník nepochybuje o tom, co říkají nejmenované zdroje z řad politiků či dokonce přímo z bezpečnostních agentur. Západní zpravodajští experti svá nařčení "tvrdí", jsou o nich "přesvědčeni" či jim "věří". A nikdo z novinářů se neptá, „kde jsou ty informace“.
Silná prohlášení a kolektivní postup
Sumarizace NYT zahrnuje také celý výčet prohlášení evropských politiků varujících před rostoucí ruskou hrozbou na základě informací od zpravodajců. Estonská premiérka Kaja Kallasová minulý týden uvedla, že Rusko vede proti Evropě „stínovou válku“. Norský premiér Jonas Gahr Store již před téměř dvěma lety prohlásil, že Rusko představuje „skutečnou a vážnou hrozbu“. Andrea Kendallová-Taylorová, bývalá pracovnice amerických zpravodajských služeb, uvedla, že ruským plánem může být oslabení evropského odhodlání a že Rusko chce podkopat alianci a její podporu Ukrajině. Také sdělila, že „je důležité, abychom postupem času [svou] reakci kolektivizovali“. Britští a další evropští diplomaté naléhají na země, aby agresivněji upozorňovaly na ruské tajné operace.
Jakékoliv zpochybnění či otázky na důkazy ohledně údajně ruských sabotáží ze strany médií jsou považovány za příklon k nepříteli a zdá se, že nic není západním vládám a bezpečnostním službám protivnější než oprávněné požadavky na předložení těchto důkazů. Polemika je nazývána šířením dezinformací, které „ohrožují naši demokracii“.
Touha neoliberálů omezit veřejný prostor sílí posledních padesát let a jakýkoliv odpor společnosti proti snižování jejího významu se označuje za „krizi demokracie“, kterou je třeba překonat posílením a kontrolou institucí od škol a univerzit přes státní a kvazi neziskové organizace až po média.
V dubnu tohoto roku Spojené státy oznámily nový projekt v boji proti dezinformacím, v jehož čele stojí Nina Jankowiczová, a který připomíná britské Ministerstvo informací a jeho Komisi pro veřejnou informovanost, v níž seděl mimo jiné i vynálezce propagandy Edward Bernays.
Evropská unie zavedla a nadále pokračuje v zavádění legislativy pro kontrolu médií i sociálních sítí. Při obhajování těchto činů a plánů se vysoce postavení úředníci odvolávají na průzkumy, zprávy a studie, z nichž má vyplývat, že tzv. infodemie má potenciál zabíjet více než virová nákaza. Stále více jsme vládami přesvědčováni, že moc by měla být v rukou „osvícených“ a „nejschopnějších“, kteří mají odvahu ochraňovat veřejný zájem před tím, co si přeje demokratická většina. Mezi těmito osvícenými a nejschopnějšími jsou nepochybně také vysocí představitelé zpravodajských služeb, jejichž informace se rovnají pravdě i bez důkazů.
Bez důkazů však není důvěra a oficiální instituce včetně velkých médií ztrácení přízeň veřejnosti. Stále více lidí chápe, že proti skutečným dezinformacím můžeme bojovat pouze převzetím zodpovědnosti za vlastní informovanost, když velká média selhávají. K této zodpovědnosti patří i volání po důkazech a požadování férového přístupu vůči veřejnosti.