Cecílie Jílková: Smrt ega, moudrost, psaní a AI
Jak najít moudrost s pomocí psaní a proč to za nás nedovede udělat umělá inteligence.
Jedna z písní, kterou mě táta jako malou naučil, byla o králi Šalamounovi. Tak dobře to král Šalomún znamenal, aby každý tak užil, jak vydělal. Jinými slovy: nedělejte dluhy.
Šalamoun byl nejmoudřejší panovník, jakého starověký svět znal. Lidé přicházeli z dálav, aby si vyslechli jeho soud, a jeho jméno se stalo synonymem pro moudrost. Přesto se tento muž nedokázal ukáznit v osobní rovině, obcoval se stovkami žen, což ho postupně vzdálilo od víry předků. Při tom všem dopustil, aby jeho království postupně upadalo. Dnes se tomu říká Šalamounův paradox: jsme daleko moudřejšími rádci, když nejde o naše vlastní životy.
Moudrost se rodí z odstupu
Že nejde jen o asymetrii jednoho výjimečného muže, nýbrž o obecný lidský sklon, prokázali ve třech experimentech psychologové Igor Grossmann a Ethan Kross. Studie vycházela z prosté otázky: uvažují lidé moudřeji tehdy, když přemýšlejí o vlastním problému, nebo když analyzují problém cizí? Výsledek byl jednoznačný, vyšší míry moudrého uvažování – tedy schopnosti uznat limity vlastního poznání, brát v úvahu různé perspektivy různých lidí a připustit, že situace se může v čase měnit – lidé dosahovali spíše tehdy, když posuzovali cizí dilema, nikoli vlastní.
Klíčovým mechanismem pro lepší výsledky přitom byl psychologický odstup od problému. Účastníci, kteří byli instruováni k odstupu, tak dosahovali při přemýšlení o vlastních problémech stejné míry moudrosti jako při přemýšlení o problémech cizích a asymetrie mizela. Efekt psychologického odstupu byl navíc stejně silný u účastníků ve věku dvaceti až čtyřiceti let jako u šedesátníků a sedmdesátníků. Tím bylo vyvráceno jedno z nejrozšířenějších přesvědčení o moudrosti: že bezpodmínečně přichází s věkem. Moudrost s věkem přijde jen tehdy, když s věkem přijde i odstup.
Proč je psaní vhodná terapie
Poctivé psaní se snahou o co nejvyšší autenticitu učí porozumění lidem a situacím, které přesahují vlastní perspektivu. Vcítit se do postavy a jejích motivací, přestože jsou mi cizí, vyžaduje přesně ten druh psychologického odstupu, který ve studii eliminoval asymetrii moudrého uvažování. Proto se říká, že dobré psaní je smrt ega.
Autor, který vnímá jen skrze vlastní zkušenost, nemůže napsat přesvědčivou postavu, která by nebyla jen jeho kopií. Vedle toho autor, který si odstup a objektivitu při psaní trénuje, se postupně učí dívat objektivně i na záležitosti vlastní.
Poctivé psaní předpokládá vyhasínání osobnosti
Existuje teorie, že dobré psaní provází ztráta kontroly. Jedině autor, který potlačil pud k autocenzuře a automaticky zapisuje i děje bolestné, postavy podobné vlastnímu jungovskému stínu a motivace, které ho samotného staví do špatného světla, může mluvit o psaní z talentu. Zda je pak výsledné dílo skutečně hodnotné, závisí ještě na dalších faktorech, ale smrt kontrolujícího ega je jedním ze základních požadavků.
Záměrné umlčení ega ve prospěch příběhu popsal například anglický básník John Keats v dopise z roku 1817 jako “negativní schopnost”. Velký básník či spisovatel je podle Keatse ten, kdo je schopen setrvat v nejistotě a pochybnostech, aniž by sahal po racionalizacích. To je pak autor, o jehož osobních názorech nevíme prakticky nic, protože se zcela rozpustil ve svých postavách.
Keats viděl tuto schopnost dokonale ztělesněnou v Shakespearovi: dokázal psát Jaga i Cordelii, ďábla i světici, aniž by jednomu z nich podstrčil vlastní morální vítězství. Naproti tomu básník William Wordsworth trpěl tím, co Keats nazval “egoistickým vznešenem”. Vnucoval čtenáři vlastní filozofii a morálku, a tím ochuzoval postavy i příběh o autenticitu.
T. S. Eliot pak ve své eseji Tradice a individuální talent napsal, že pokrok umělce je “neustálou sebeobětí, neustálým vyhasínáním osobnosti”. Aby se postava mohla narodit jako živá, musí autor jako osobnost na čas zemřít.
Smrt ega v psaní rovněž umožňuje vytváření rozporuplných obrazů i postav bez ambice vystavit oboje subjektivnímu soudu. Takové psaní je popis symptomů a nikoli diktování diagnózy. Tím dáváme možnost růst i čtenáři. Dospívání k diagnóze na základě popsaných symptomů totiž vyžaduje víc než jen pouhou konzumaci textu jakožto zdroje zábavy. Ztrácíme však současně kontrolu nad tím, jak si který charakter naše dílo vyloží, což může být pro autorovo ego nepříjemné.
Proč jsou umělecké AI texty „prázdné“
Veškeré výhody pro autora i čtenáře pocházející z autentického psaní se ruší, nechá-li za sebe autor udělat všechnu práci AI. Sám se tak vzdává terapeutického, sebepoznávacího a reinkarnačního procesu, který je spjat se smrtí ega.
Stroj dokáže shromáždit a roztřídit prameny, nabídnout k diskusi osnovu a definice pojmů, zkontrolovat a popsat fakta. Tím může ušetřit autorovi hodiny práce. Stále ale zbývá vlastní invence při volbě tématu, skládání myšlenek do celku, a nakonec vlastní skládání slov do vět. V pozadí toho všeho pracuje představivost, zkušenost, schopnost analýzy a syntézy, vkus, cit pro rytmus vět a mnoho dalších kompetencí, díky nimž vzniká unikátní otisk talentu spisovatele.
A přestože mnohé dovednosti lze nebo v budoucnu bude možné umělou inteligenci naučit, autentická inspirace (například aktuální denní nebo životní situace, vlastní paměť a další), která závisí na mnoha okolnostech, je nepřenositelná.
Generování uměleckého psaní pomocí AI je tedy v podstatě egoistické hledání zkratek k vlastní sebeprezentaci a střídání rolí dle aktuálně zvolené pózy. Za generovaným obsahem nestojí proces bolestivého zrodu a čtenář to cítí jako prázdnotu, třebaže ji nedokáže pojmenovat.
