Cecílie Jílková: Ne, nikoli a hovno

„Čeština zná tři zápory: ne, nikoli a hovno,“ napsal kdysi Ludvík Vaculík. Bylo by dobré naučit se alespoň jeden z těchto záporů opět směrem ke státu používat.

Tak jako musí každá žena najít odvahu k NE (pokud nejde o ohrožení života či zdraví), musí i každý občan zneužívaný státem najít odvahu k NE. A to včas, protože po dvaceti letech mlčení už nemáme morální nárok si stěžovat.

Když neumíte říct NE

NE je v první řadě cenná informace. Domnívat se, že si tuto informaci druhá strana domyslí bez toho, abyste ji sdělili, by bylo bláhové. NE je demonstrace schopnosti odporu, a tedy síly. A v neposlední řadě je NE vize. Zatímco útočník má vizi jasnou a nemá problém se pod ní sjednotit, napadený nemá nic, dokud se nesjednotí k NE vizi. Takovou NE vizí může být například nápad neplatit za Českou televizi.

Jak trénovat NE

NE ale můžeme říct i v náročnějších situacích: nesouhlasit s válkou. Odmítám válku navzdory tomu, kdo jiný - třeba i společensky nepřijatelný - ji shodně se mnou zrovna náhodou nebo dokonce příhodně a záměrně taky odmítá. Moje odmítání s tím nijak nesouvisí.

Odmítám rozdělování společnosti na ty dobré a špatné, mediální šikanu, estébácké praktiky očerňování všech, kdo zrovna s něčím nesouhlasí, manipulování s médii a sociálními sítěmi. Odmítám škrtat ze svého okolí lidi s jiným názorem a zbaběle se vyhýbat diskusi. Není nic lepšího, než vylézt ze své škatulky a zajít se podívat taky do té vedlejší krabičky, jestli tam náhodou nebydlí někdo se zajímavými nebo dokonce lepšími názory.

Kdo si zaslouží respekt

Svět je stále ještě plný nejrůznějších individualistů, kteří si prostě dělají svoje věci po svém a nikoho tím neohrožují. Relevantní zpětnou vazbou jsou pro ně názory skutečných autorit a ne těch státem uměle implantovaných.

Respekt si zaslouží morální vzory a lidé v jednom nebo mnoha ohledech lepší, než jsme my, od kterých se můžeme něco přiučit. Soucit a ohleduplnost si zaslouží všechny bytosti, které nikomu záměrně neubližují. Stát je ale prázdná nádoba, jejíž obsah se každou chvíli mění, a už vůbec si nezaslouží respekt stát, který dlouhodobě poškozuje vlastní občany.

Najít odvahu k NE

NE vyžaduje buď odvahu, nebo absenci strachu. Pokud strach máme, lze ho překonat právě odvahou pramenící například z důkladného poznání, a tedy z dostatku argumentů pro dané odmítnutí. Tomuto poznání ale nejprve předchází práce a podmiňuje je schopnost připouštět si vlastní omyly. Jen pokud mám dost pokory uznat, že jsem se v něčem spletl, jsem schopen neustálého vývoje a rozšiřování svého poznání.

„Spravedlivý“ hněv, vzdor a ego mohou být také pomocníky v odvaze k NE, ale při běhu na dlouhou trať neobstojí. Proto státní aparát miluje horké hlavy, výtržníky a psychopaty, protože nejlepší způsob, jak nastolit diktaturu, je dopustit nebo přivodit krev na ulicích. Klidné a mírumilovné NE naopak stát nesnáší. Zenové, avšak pevné NE demaskuje totalitní praktiky a dává byrokracii posedlé regulacemi příležitost se nevratně společensky znemožnit.

(Ale kdyby náhodou nestačilo NE, tak i přiměřeně malé zenové HOVNO můžete použít…)