Cecílie Jílková: Na každého existuje složka
Novináři, tajné služby a vlivové skupiny se stávají arbitry toho, čí minulost je problematická a čí ne.
Česká politická scéna v roce 2025 zažívá pozoruhodný jev. Celý mainstream řeší již pátým dnem více či méně staré průpovídky Filipa Turka. Bude po tomto lynči ještě někdy někdo ochoten vstoupit do politiky? Na každého totiž někde existuje složka.
Turek: Ikonický idiot
Když Deník N před pěti dny zveřejnil zprávu citující archiv kontroverzních příspěvků, které měl napsat Filip Turek, rozpoutalo se mezi liberálními demokraty všeobecné pobouření. Reakce byla okamžitá a velmi tvrdá. A to přesto, že Deník N nezveřejnil zdrojová data, pouze obrázky příspěvků. Po oprávněné kritice organizace Štít demokracie zveřejnila také zdrojový archiv, avšak ani ten u soudu spíše neobstojí, dokud se do věci nevloží poskytovatel služby, tedy Facebook. Posty, na které archiv odkazuje, totiž v řadě případů již neexistují.
Filip Turek je pro někoho ikona, pro někoho idiot, což je u influencerských figur poměrně běžný stav. Co však nelze zpochybnit, je fakt, že tohoto „ikonického idiota“ si voliči již dvakrát vybrali. Humor či provokace a snaha šokovat, a tak na sebe upozornit, patřily vždy k Turkovu image. Můžeme to odsuzovat jako úpadek vkusu voličů, ale to je tak jediné, co s tím v demokracii můžeme dělat. Nebo snad sesadíme z funkce prezidenta?
Pavel: Kariéra na prvním místě
Současný český prezident byl členem Komunistické strany Československa v letech 1985-1989. Znal zločiny komunistů, jeho rodina schvalovala invazi vojsk Varšavské smlouvy i sovětskou okupaci po roce 1968. Petr Pavel nikdy nekritizoval stranu ani režim, nebyl ze strany proto ani vyloučen, ani z ní sám neodešel. Natož aby byl uštván šikanou StB k smrti nebo musel živořit v undergroundu. Naopak.
V roce 1988 byl přijat na postgraduální studium Zpravodajského institutu, které spadalo pod Zpravodajskou správu Generálního štábu - tedy komunistickou vojenskou rozvědku. Archivní dokumenty ukazují, že kurz byl určen pro vojenské zpravodajce a připravoval je na případné nasazení do zemí NATO jako špiony pod různým krytím.
„Věděl jsem, že jdu studovat kurz vojenského zpravodajství, jehož absolventi pak mohou vykonávat práci různého zaměření, stát se například zpravodajci pod krytím nebo i vojenskými diplomaty,“ sdělil Petr Pavel Deníku N.
Po revoluci vystoupil Petr Pavel z KSČ, změnil své postoje a stal se mimo jiné právě díky tomu úspěšným generálem až po nejvyšší pozice v NATO. Žádný racionálně uvažující člověk si tedy nedělá iluze o morální pevnosti tohoto muže. Je to muž, který nade vše usiloval o úspěšnou kariéru a byl ochoten proto sloužit zavrženíhodnému režimu až do jeho konce. Po tomto konci Petr Pavel okamžitě změnil politické názory, aby mohl dál sloužit režimu opačnému.
Pokud je liberálně-demokratická část společnosti ochotna odpustit toto nejvyšší hlavě státu, měla by mít větší pochopení pro fanoušky „ikonického idiota“ Turka, který nikdy žádné totalitě nesloužil, a kromě pro mnohé odpudivých provokací a zvrhlého humoru mu zatím nikdo žádné zločiny neprokázal.
Bartoš: Fanoušek radikálů
Také bývalý předseda Pirátské strany Ivan Bartoš v mládí rád provokoval. Bartoš se opakovaně fotografoval s vlajkami hnutí Antifa a účastnil se také jeho akcí. Antifa je militantní levicová organizace, kterou americký prezident Donald Trump v září 2025 oficiálně označil za domácí teroristickou organizaci. V České republice má na svědomí desítky žhářských útoků včetně zapalování policejních aut.
Bartoš v rozhovoru pro Forum24 v roce 2015 uvedl, že sympatizuje s poměrně radikálním přístupem k neonacismu, který má Antifa. Dodal, že hrubou záplatu na hrubý pytel přišít neumí a je rád, že někdo ano. Později své vyjádření korigoval slovy, že vlajku Antify považuje za historický symbol odporu německé společnosti proti nastupujícímu nacismu ve 30. letech.
Ani Ivana Bartoše současná liberální scéna nediskvalifikovala z možnosti zastávat vysoké politické funkce, a dokonce ovlivňovat celounijní podobu budoucích digitálních identit.
Člověk, který v minulosti schvaloval nikoli ve vtipu či nadsázce politické násilí, neměl problém dostat na základě demokratických voleb mandát. Reputační problém jménem Dozimetr ustál i Vít Rakušan. Ikonický idiot Turek však vadí. Rozdíl v přístupu liberálních demokratů k vlastním lidem a k opozici je markantní a zaslouží si hlubší zamyšlení.
Otázka konzistence
Tento text není obhajobou Turkových výroků. Jeho komentáře (ty, o kterých víme, že je opravdu napsal) byly nevhodné, urážlivé a zaslouží si kritiku. Ty, o kterých stále nevíme, jestli je napsal, byly vyloženě odporné. Ale co zaslouží také kritiku, je morální nekonzistence části společnosti. Pokud dokážeme odpustit lidem, jako je Petr Pavel, kteří zcela vážně, bez vtipu, provokace či nadsázky, schvalovali v zájmu kariéry zločiny komunismu, pak jsme povinni nekřivdit voličům Filipa Turka. I oni mají právo na svého muže tam nahoře. I on sdělil, že se omlouvá a lituje. Pokud na Hradě sedí Pavel, nemáme právo lidu upírat Turka. To je demokracie.
V době rekonvalescence, kdy teprve opadá šok z hysterického porušování lidských práv a masové šikany neočkovaných lidí během epidemie a následné eroze právního státu po začátku války, bychom měli znovu nalézt schopnost rozlišovat mezi slovem a činem. Pokud se pojem „liberál“ nemá do historie už navždy zapsat jako urážka, je načase zeptat se sami sebe: Jaké máme priority? A proč je „hate speech“ najednou větší problém než reálné činy?
Kultura sledování
Případ Filipa Turka ale otevírá ještě jedno závažné téma, které přesahuje samotnou osobu tohoto politika. Žijeme v době, kdy prakticky na každého z nás existuje digitální stopa táhnoucí se mnoho let do minulosti. Staré facebookové příspěvky, tweety, komentáře pod články, fotografie, videa. Vtipné statusy napsané v opilosti, provokativní komentáře z dob nekonečných flame wars, nadsázky, výkřiky.
Internet zapomíná jen velmi těžko. A nejen média se naučila vyhledávat tyto digitální stopy s chirurgickou precizností podpořenou technologiemi. Vzniká tak nová forma kádrování, digitální verze totalitního systému, kdy se kdokoli může stát terčem kvůli tomu, co napsal před deseti nebo patnácti lety.
Měli bychom se zamyslet, zda skutečně chceme žít ve společnosti, kde se média, specializované firmy, nevládní organizace i bezpečnostní složky mohou beztrestně ponořit do digitálního archivu kteréhokoli člověka s cílem ho zničit. Kde se omluva za chyby z minulosti nepočítá a výsledky demokratických voleb se drolí pod účelovými reputačními skandály.
Spirála korektnosti
Ještě jednou pro pořádek: Voliči Filipa Turka věděli, koho volí. I policie věděla, minimálně od voleb do EU parlamentu, co je Filip Turek zač. Přesto nebyla vznesena na základě jeho postů či fotek se zdviženou pravicí žádná obvinění.
Z pohledu práva se nestalo nic, co by mělo bránit Turkovi ucházet se o post ministra zahraničí. Pokud ministr Jan Lipavský může v žertu chtít vraždit kapitalisty, může Turek v žertu chtít házet do pece studenty. Celá záležitost je pouze věcí reputace a popularity.
A pak jsou tu lidé, kteří cítí nutkání prosazovat přísnější tresty za „slovní zločiny“ než jaké tu již roky máme. Ti by se měli hluboce zamyslet, kam tato hyperkorektnost vede a kde v historii končila. Ano, právě u Hitlera a Stalina.
Zvláště zajímavé je například pozorování, jak se woke progresivisté jakožto potenciálně extrémní ideologie, postupně chytají do pasti vlastní korektnosti, kdy už útočí i na vlastní lidi například proto, že nebyli dostatečně „tolerantní“.
Lidé, kteří celý život bojovali za progresivní hodnoty, se najednou ocitají v nemilosti, protože použili nesprávné slovo, nevyjádřili se dostatečně citlivě k určité menšině, nebo prostě proto, že jejich postoje z roku 2010 neodpovídají standardům roku 2025. I tato revoluce požírá vlastní děti. Laťka se posouvá tak rychle, že skoro nikdo už nemůže být dostatečně “čistý”.
Důsledky poneseme všichni
Ano, veřejné osobnosti by měly být odpovědné za své činy i slova. Ale opravdu budeme vždy přehrabovat celý lidský život a hledat dokonce i smazané texty? Kdo pak bude chtít vstupovat do politiky? Zvláště mladší generace, která vyrůstala se sociálními sítěmi a jejíž celé dospívání je zdokumentováno online, se může rozhodnout, že toto riziko prostě nestojí za to.
Zadruhé to vytváří společnost pokrytců. Pokud víme, že každé slovo může být jednou použito proti nám, přestaneme být autentičtí. Budeme si neustále hlídat, co říkáme a jak to říkáme, abychom se vyhnuli možným problémům v budoucnosti. Vznikne společnost, kde nikdo neřekne, co si skutečně myslí, kde všichni hrají roli a nosí masku.
Zatřetí to dává médiím nepřiměřenou moc. Novináři, tajné služby a vlivové skupiny v pozadí se stávají arbitry toho, čí minulost je problematická a čí ne. Rozhodují, které staré příspěvky stojí za zveřejnění a které ne. A jak jsme viděli, tato moc je používána selektivně.
Turek už ministrem patrně nebude. Skandál je moc velký a on se z něho poučí. Ale poučit bychom se měli i my. Tlakem na korektnost riskujeme, že vznikne společnost, kde v politice zůstanou jen ti, kteří jsou dostatečně šikovní v mazání stop; ti, kteří nemají absolutně žádnou vlastní osobnost; nebo ti, kteří jsou natolik mocní, že jejich minulost musí být ignorována. A v takové společnosti nechceme žít.