Cecílie Jílková: LONDÝN HOŘÍ
Vzduch na letišti měl teplotu 26 °C, takže můj večerní plán zahrnující hnědý semišový trenčkot vzal za své ihned po přistání.
Plán říkal něco o dívce v hnědém, která – stojíc u cihlové zídky Westminsterského nábřeží, hledíc na mlhu nad Temží – vnukne náhodnému chodci romantické přání pomoci dívce z nesnází. To se v tom románu skutečně stalo, milé děti!
Westminsterské nábřeží je však omezeno stavebními zátarasy a sochu občanů z Calais někdo omotal plachtou. Trávník v parku za budovou parlamentu navíc nezalévají. Pojďme raději do hospody, milé děti.
Budeme spolu uvnitř sami, protože zvyklost, zákaz kouření a výjimečně i vedro táhne úředníky ministerstev a zaměstnance nedalekých redakcí ven na chodník před nálevnami. V klidu se tedy můžeme zaobírat myšlenkami, kam ten svět spěje a co s tím. Naši existenciální tíseň nemůže narušit ani staromódně oblečený muž usazený pod nástěnnou malbou z osmnáctého století. Leda by snad promluvil se silným německým přízvukem.
„Mohu přisednout?“
„Nemáte dost místa?“ Nerozumím. Sedíme sami v prázdné hospodě. Řev z ulice doprovází jazzová verze Foggy Day z reproduktoru za barem. Nemusela jsem ho tak odbýt, vyčítám si. To je tou dnešní dobou. Je to tím světem. Městský svět ničí základní mezilidskou slušnost. Cizí člověk se v něm automaticky považuje za zločince podobně, jako se na internetu každý anonymní uživatelský profil považuje za alter ego ztroskotance. „Nejste náhodou v nesnázích?“ nedá se ale přelud odradit.
Vycházíme z hospody a dáváme se uličkou směrem k opatství. Na chodníku před další populární nálevnou Westminster Arms však už nikdo nestojí, je zatemněno. Změnila se denní doba a století, pochopím. Opatství, objekt to „velmi nevojenský“, jak poznamenal v BBC Jan Masaryk, už zase nemá střechu. Poškozeny jsou budovy parlamentu a vyhořel i náš exilový Červený kříž. Zda po náletu ta která budova ještě stojí, zjišťuje se v této době telefonem. Nikdo to nebere – nejsou doma. Ani to nezvoní – dům nejspíš už neexistuje.
Takto už neexistuje ani centrála BBC na Portland Place a vysílá se ze studia poblíž City. Tady se mladý Tigrid naučí základy redaktorské práce, zatímco skeptičtější Orwell tu načerpá zkušenosti o fungování propagandy.
Pokračujeme kolem Downing Street a Trafalgar směrem na Bloomsbury. Tam někde vstane za tři roky z mrtvých autor Konce dobrodružství Graham Greene. Blížíme se k Britskému muzeu, které stejně jako Westminster, ztratilo v Blitzu „svůj šarm“. Cítím, že bych se měla zeptat svého průvodce, kdo vlastně je, ale svazuje mě konvence. Nehodí se ptát na jméno uprostřed procházky. Je pozdě. Kouřící trosky muzea voní jako čtvrt milionu spálených knih. Kdo tohle dokáže? Divím se v duchu. „Člověk,“ odpoví nahlas průvodce. „Ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jako generace naše.“ Aha, už vím, kdo to je.
„Proč se to pořád opakuje?“ využívám nyní té vzácné možnosti k rozhovoru. „Protože existují dvě lidské rasy. Ano, jen dvě,“ odpoví. „A obě tyto rasy lze nalézt zastoupeny všude. Na každém kontinentu, v každé zemi, v každé skupině. Je to rasa lidí slušných a rasa lidí neslušných. Jejich neustálým promícháváním pak vzniká to opakování.“
Posadili jsme se na lavičku naproti obřímu doutnajícímu krbu, kterým je teď muzeum. Přemýšlím, že dokonce i rasa lidí slušných se dokáže do krve pohádat nad něčím, co chtějí všichni, jenže k tomu každý vidí vést trochu jiné cesty. O tunách trápení jako výsledku všemožných lidských nedorozumění. Jaký to má pak všechno smysl?
„Smysl existence je individuální věc,“ odpoví Viktor. „Je to správná odpověď jedince prostřednictvím činů na otázky, které mu život klade.“ Dobře, ale kde je motivace, pokud vše se zdá marné? Stále hledíme na popel ze čtvrt milionu spálených knih.
Viktor se usměje. "Jsme schopni odolávat i těm nejhorším podmínkám, pokud máme vyšší důvod. A ten si můžeme zvolit, protože všechno může být člověku vzato kromě poslední z lidských svobod - vybrat si svůj postoj v jakékoli situaci."
Vybírám si tedy svůj postoj k nesmyslnému opakování lidských nedorozumění a omylů “až navěky”, nekonečné smyčce dynastizace a svrhávání moci, nesmrtelnosti korupce a stále nového formátování historie, které brání poučení z ní, a slibuji si, že to bude postoj založený na opaku nepochopení a nesmiřitelnosti, a že to bude postoj jako z té písně, kdy se oblaka dusivé mlhy zvednou a zazáří skrz ně slunce.
