Cecílie Jílková: Den před koncem dějin
Delegováním zodpovědnosti za vlastní zdraví, mravnost či finance na jiné lidi či instituce se okrádáme o šanci na spokojené bytí.
Absurdita války je nejzřetelnější při bezprostředním ohrožení života. Z míru do války se přitom situace může zvrátit během čtyřiadvaceti hodin.
„Když jejich loď odmítne prohlídku, zničíme jim kormidlo. Oni nám na oplátku zničí letadlo. Rozbombardujeme tedy jejich základnu a oni potom zaútočí na Berlín. A tak napadneme Kubu, načež oni odpálí jejich rakety. A pak my ty naše,“ říká postava prezidenta Kennedyho ve filmu Třináct dní, aby vysvětlila, proč odmítá střelbu na ruské lodě.
Film je rekonstrukcí skutečných událostí, které se odehrály během dvou týdnů tzv. Karibské krize v říjnu 1962. Zdrženlivé jednání prezidenta Kennedyho mělo svůj původ mimo jiné v jeho znalosti knihy Srpnové výstřely autorky Barbary Tuchmanové. Kennedy knihu během Karibské krize několikrát citoval, což následně zaznamenalo ve svých pamětech a analýzách více autorů.
Z míru do války
Z míru do světové války může planeta upadnout velmi rychle. Stačí jedno chybné rozhodnutí. Pak noviny a televize začnou radit lidem, jak se chovat při jaderném útoku. Ceny na burze se propadnou na minimum. Z obchodů zmizí konzervy a toaletní papír. Fronty budou i před bankami a kostely. Hrůzy, které nastanou potom, popisuje například film Vlákna z roku 1984, jehož děsivou realističnost dodnes nepřekonaly žádné horory.
Kdo za to může
Proti těmto hrůzám se boj o uznání, tesání pomníků vlastní nesmrtelnosti a přehlídky marnosti na červených kobercích budou zdát trapné. Dokonce i počítání viníků bude irelevantní. Na konci dějin už bude jedno, kdo za to může. Může za to člověk.
Kmenové hemžení
Posedlost vítězstvím. Potřeba mít pravdu. Plácání po zádech a vzájemné potvrzování pocitů. Arogance sebeklamu, že jsem našel správné a trvalé řešení. Víra šířená mečem. Nenávist mezi kmeny.
Zákony souladu
Při opakovaném dětském ptaní PROČ můžeme od geopolitiky dojít spirálou až na úroveň buněk a k názoru, že nedokážeme-li žít v souladu s vlastním tělem, těžko najdeme soulad s jinými lidmi či dokonce národy. A že delegováním zodpovědnosti za vlastní zdraví, mravnost či finance na jiné lidi či instituce se okrádáme o šanci na spokojené bytí.
Den před koncem dějin
Člověk svou nedokonalostí neustále přispívá k tvorbě válek a vraždění. Tvorbou a podporou špatné politiky, která nedokáže udržet mír, se podílí na smrti a mrzačení. Následně egoistickou neochotou uznat, že se mýlil, prodlužuje agónii, během které se lidská těla mění na krvavou kaši. Stejnou neochotou uznat, že se mýlil, krmí konflikty až do velikosti globálních. Každý den proto může být dnem před koncem dějin. Ale každý den před koncem dějin může být šancí odložit konec na pozítří.
