Cecílie Jílková: Bod zlomu aneb když pohrdání zabíjí
Prvním krokem bývá přesvědčení, že ti druzí nejsou lidé jako vy.
Existuje zásadní rozdíl mezi politickým nesouhlasem a takzvaným občanským pohrdáním. Nesouhlasím-li, říkám "myslím si toto, vy si myslíte něco jiného". Můj nesouhlas se ale odehrává bez větších emocí, jen na poli dialogu.
Pohrdání naproti tomu vnáší do lidské interakce emoci odmítnutí a protivníka redukuje pouze na některé jeho názory, čímž mu upírá přirozenou lidskou komplexitu. Vražda Charlieho Kirka před dvěma dny na univerzitě v Utahu představuje tragický okamžik, kdy pohrdání eskalovalo do své absolutní podoby.
Studie dehumanizace
Kirk nebyl extremista, jak ho ráda popisovala některá média. Byl kritický k transgender ideologii, neupřímnosti levicových politiků ve věci rasy a kriminality, nefandil modernímu feminismu, ale při tom všem vycházel z tradičních křesťanských hodnot a z oddanosti americké ústavě. Nevybízel k násilí, ale usiloval o vítězství tím nejcivilizovanějším způsobem, jak člověk vůbec dokáže - v slušné diskusi.
Přesto značná část progresivní levice jeho vraždu oslavuje. Žije totiž v realitě, kde Kirk není rovnocennou lidskou bytostí. O signalizaci falešné ctnosti jako nástroji masové šikany jsem psala. Několik dní před Charlieho smrtí jsem na X znovu varovala, že nazývání názorových oponentů „dezoláty“ je cesta, která v minulosti končila zabíjením.
Prvním krokem před zabíjením bývá přesvědčování společnosti, že ti druzí vlastně nejsou lidé jako vy. Jsou to fanatici, paraziti, svině, třídní nepřátelé, dezoláti, ztroskotanci a samozvanci. Následuje masová šikana, útoky, odebírání práv i svobod a končí to vražděním. Že nesouhlas může vést k zabíjení, jsem také psala loni v létě před atentátem na Donalda Trumpa.
Spirála pohrdání
Spirálu pohrdání provází současně individuální agrese i ta kolektivní. Než se celá většinová společnost pod vlivem psychózy masové formace posune definitivně ke schvalování zločinů proti lidskosti, odehrává se stále více individuálních útoků na jednotlivce.
Zatímco během pandemie jsme mohli pozorovat ukázkový příklad této kolektivní ztráty soudnosti, současná Amerika je trochu jiným studijním materiálem. Šikanovaná skupina obyvatel totiž tvoří většinu, měřeno volebními preferencemi.
Svatý třídní boj za pravdu a demokracii vedou proti „horším lidem“ stará média, která vždy byla tlampačem dynastizované moci. Zlobivým uličníkem jsou v této situaci naopak internetové platformy a sociální sítě, jelikož tržně reagují na příležitost, která se stále zvětšuje, a tak navzdory (ba díky) všem snahám eurokomisařů je umlčet jejich moc stále sílí.
Bod zlomu
Bylo by naivní pohlížet na konflikt v pravo-levém nebo demokraticky-republikánském světle. Souboj již roky probíhá dle zákonů moci mezi starým a novým.
Moment, v němž zazní výstřel, je okamžik, kdy se všichni ptají, kdo za to může. Přistižený pachatel, kterým jsou v tomto případě stará média roky monetizující nenávist a Evropská komise, které jde v posledních dnech už o vše, začne pohotově křičet: Chyťte pachatele! A myslí tím samozřejmě „zakažte internet“.
Pozůstalé na pár okamžiků ochromí šok, ale po něm přichází bolest a s ní touha po pomstě. V tomto bodě zlomu se právě nacházíme.
Návrat k dialogu
Krveprolití se můžeme vyhnout jen návratem k civilizovanému způsobu komunikace. K umění naslouchat oponentovi a pochopit jeho obavy a touhy. Každý konflikt ve vlastních řadách (protože toto jsou vlastní řady) by měl být uznán za selhání komunikace. Stejná kultura se stejnými pravidly musí každý odsudek za názor, i ten objektivně nesprávný, identifikovat jako morální selhání.
Když padne výstřel, všichni samozřejmě zpozorní, ale věci nezačínají až výstřelem a my musíme problémům věnovat pozornost mnohem dřív. Začíná to ztrátou objektivity, změnou rétoriky a pokračuje to rafinovanými způsoby ponižování lidí, kteří jsou kromě jiných názorů jinak ve všem jako vy.