Andrew Lowenthal: Svoboda projevu vyhrála kulturní válku

Odmítnutí cenzurního režimu bylo klíčovým faktorem Trumpova vítězství, píše Andrew Lowenthal.

Překlad původního článku autora.

„Postupně, pak náhle“ - Hemingwayův citát o bankrotu lze stejně dobře aplikovat na politiku. Kdybyste mi před půl rokem řekli, že početná parta zastánců svobody slova zasadí cenzurnímu leviatanu drtivou ránu, byl bych hluboce skeptický.

Myslel jsem si předtím, že Twitter Files budou zdrcujícím úderem, jenže se ukázalo, že to byla jen taková jemná záležitost. Akta Twitter jistě rozvířila atmosféru v kuloárech, přesto ale instituce plus mínus pokračovaly ve svém zavilém odporu vůči vyvození zodpovědnosti a změnám.

Tyto změny tedy přichází do americké vlády až nyní a budou pokračovat dál do akademické sféry, nevládních organizací a všude tam, kde docházelo k dojení státní krávy. To samozřejmě za předpokladu, že nová administrativa splní své sliby. Pokud jde o svobodu projevu, jsem si poměrně jistý, že to administrativa udělá, vzhledem k tomu, že značná část cenzury byla namířena do Trumpova tábora a k jeho novým spojencům. Obávám se nyní ale toho, že to tito spojenci přeženou – buď tím, že odstraní jakákoli ochranné mantinely, nebo tím, že se dokonce stanou novými cenzory.

Jak jsem již mnohokrát poznamenal, Muskova síť X opakovaně popřela své závazky týkající se svobody projevu a totéž očekávám i od nové administrativy. Trumpův aktuálně virální projev z roku 2022, v němž nastínil, jak zruší cenzurní režim, je velmi slibný a bude základem, kterého se Trump bude držet. Moje nezisková organizace liber-net  vypracovala soubor návrhů, jak cenzurně-průmyslový komplex odstranit.

Kolik dalších slibů Trump dodrží, nevím – je nutná neochvějná bdělost. Už teď se hodně mluví o tom, zda RFK junior, Tulsi Gabbardová a další sehrají tak silnou roli, jak bylo deklarováno. Znepokojivé signály se objevily poměrně okamžitě se jmenováním velkofarmaceutické lobbistky Susie Wilesové šéfkou Trumpova štábu. New York Times zároveň informují, že neoconi Pompeo a Haleyová nebudou součástí příští administrativy.

Snížení federálního financování „fact-checkingových“ nevládních organizací a „antidezinformačních“ akademických institucí je prvním zásadním krokem. Na liber-netu jsme vytvořili databázi více než 1000 „antidezinformačních“ iniciativ a zabýváme se identifikací těch, které jsou nebo byly financovány z federálních zdrojů. Tato databáze staví na seznamu 350 organizací, které jsme katalogizovali pro Matta Taibbiho pro článek o odhalení Censorship-Industrial Complexu. Ačkoli jsme jich poté veřejně popsali pouze 50, existuje nejméně dalších 50-100, které by v té mapě mohly být.

Nezapomeňte, že cenzurní režim se netýká jen USA, federální vláda poskytuje miliony dolarů nevládním organizacím a akademické obci po celém světě na boj s „dezinformacemi“, z nichž většina je určena na cenzuru opozičních politických názorů a udržení nebo dosazení svých oblíbených vazalů.

Mohly by se v této směsici objevit i legitimní aktivity proti dezinformacím? Dost možná. Je zapotřebí opatrného a spravedlivého posouzení.

Mohou se liberální a progresivní cenzurní organizace poučit? V tuto chvíli to bude výhra, pokud se poučí, i výhra, pokud se nepoučí. Lidé tyto cenzurní organizace stále dolaďují – pokud se jejich nátlak zdvojnásobí, stanou se ještě bezvýznamnějšími, a pokud se reformují, tím lépe. Dojde k tlaku oběma směry, i když vzhledem k rozpadu dialogu v tomto směru a k minulým proviněním (ať už účastí na cenzuře, nebo mlčením o ní) je pravděpodobnějším výsledkem pokračování činnosti.

Částečně to závisí na tom, kolik lidí z tohoto odvětví vyčkávalo a nyní je ochotno promluvit. Moje zkušenost mi říká, že řada lidí se ozve – problém je v tom, že jich v posledních letech promluvilo tak málo, že je zde vážný nedostatek osobností, které by koordinovaly jakoukoli skutečnou reformu. Lidí z akademické obce, kteří se proti cenzuře ozvali, jsou v nejlepším případě nízké desítky.

Elitní místa jako Harvard, Yale a Stanford slouží často jako stroje na konformitu. Shromažďují děti, které se prodraly do čela třídy a pro něž jsou úspěch, uznání a postavení kýženým cílem a principy jsou až na druhém místě. Naštěstí existuje i několik pozoruhodných výjimek, mezi něž patří Jay Bhattacharya, Martin Kulldorff, Aaron Kheriaty a další.

Frakce, která cílí na pokračování v zajetých kolejích, udělá několik dětských krůčků zpět, příkladem budiž tento nedávný článek od Ethana Zuckermana, mediálního komentátora silně spojeného s kruhy Harvardu a MIT. Zuckerman tvrdí, že ve volbách v roce 2016 hrála klíčovou roli „naivita Trumpových příznivců“, kteří skutečné „pokusy o ochranu veřejného zdraví“ mylně vnímali jako „politickou cenzuru“. Je však ochoten připustit, že „citlivost vůči dezinformacím mohla vést k tomu, že platformy byly příliš horlivé a omezily online diskusi o kauze syna Joea Bidena Huntera, obviněnému z korupce při obchodech s ukrajinskou ropnou společností“.

Nezmiňuje se však už o tom, že nevládní organizace, akademická obec a média se podílely na koordinaci Aspen Institutu, která měla za cíl potlačit právě tuto kauzu, a to dva měsíce předtím, než se o ní vůbec dozvěděla veřejnost. Možná proto, že to neví, nebo možná kvůli svým vlastním úzkým vazbám na Aspen, které zahrnují jeho účast v jejich iniciativě Informační nepořádek. Třídní solidarita těžce skomírá.

Aby ještě více demonstroval naprostý nedostatek sebeuvědomění, Zuckerman poznamenává, že „vždy bylo možné izolovat se v ideologické bublině, číst nebo sledovat pouze známá a pohodlná média“, aniž by si uvědomoval, že se sám nachází v takové bublině.

Nedělám si naděje, že se akademická, nevládní a filantropická bublina sama nějak výrazně posune. Není k tomu žádná motivace. Na cenzuře se podíleli téměř všichni. Lidé se pravděpodobně nyní snaží udržet se ve svých vytoužených funkcích co nejdéle, taková byla zjevně hra až do voleb a neměli bychom očekávat, že se to teď změní. Aby se požadované reformy staly skutečností, bude pravděpodobně nutné snížit federální financování.

Lidé by měli mít možnost změnit názor a měli by být k tomu povzbuzováni, ale vedoucí představitelé akademické obce, nevládních organizací a liberální filantropie se ukázali jako zbabělí a zkorumpovaní. K obratu je zapotřebí nová generace a nový začátek.

Volby byly odmítnutím cenzurního režimu a lidí a narativů, které ho umožnily, ale bitva za svobodu slova není dobojována, dokud se uchvácené instituce nestanou opět domovem skutečně svobodného zkoumání a prostředníky otevřených, upřímných a důrazných rozhovorů.

---